Pražský Tančící dům letos v létě poprvé zpřístupnil veřejnosti dosud utajené technické prostory budovy. Chce tím oslavit třicáté výročí první myšlenky Václava Havla a Vlada Miluniće, která v roce 1990 odstartovala stavbu designového skvostu na Jiráskově nábřeží. Jenže tahle oslava je spíš jako narozeninová party smutného dítěte, které sedí samo nad osychajícím dortem, protože kamarádi nepřišli.
Technické zázemí se skládá ze zahrádky ve vnitrobloku, kotelny, strojovny a malé vyhlídky na střeše. V každém z prostorů člověk udělá sotva pár kroků. Cestou návštěvník nachází panely s nákresy Tančícího domu, fotkami ze stavby a texty z archivu Vlada Miluniće. Zázemí se samo o sobě prolíná s výstavou Bořka Šípka nazvanou Retrospektiva, která je vizuálně samozřejmě mnohem zajímavější. Ale to není férové srovnání. Zázemí je zahrnuto v ceně vstupného na výstavu, opačně to ale neplatí.
Teď ale připomínáme tu první myšlenku…
Historie Tančícího domu se začala psát před třiceti lety. Architektonické kouzlo vzniklo v první polovině devadesátých let v proluce mezi domy, kam v roce 1945 omylem dopadla nálož při bombardování Prahy. Domy se během vteřiny proměnily v hromadu suti a po jejím odklizení místo dalších skoro padesát let zelo prázdnotou. Plány zástavby se nikdy neuskutečnily.
Nakonec to dopadlo tak, že architekt chorvatského původu Vlado Milunić a prezident Václav Havel spolu v prvním roce po revoluci debatovali možná o svobodné kultuře nebo pohyblivosti demokracie a skoro určitě o kráse Ginger Rogersové. A tak se zrodil první nápad na dům, který by mohl sousedit s Havlovým bytem.
Havel se s Milunićem v té době znal už několik let a bavil se s ním i o vlastním bydlení, a protože si sousedy mohl vybírat, chtěl mít vedle svého bytu umělecký prostor. Uvnitř se mělo nacházet divadlo, knihovna a kavárna. Podle původního návrhu se věž domu vypínala do větší výšky a na její střeše měla sedět kupole napodobující zeměkouli. Jenže investoři o tento návrh neprojevili dostatečný zájem. Díky shodě píle a šťastné náhody získal Milunić pro spolupráci na projektu amerického architekta Franka Gehryho, který odvážně prohlásil, že „pro zemi, která dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoliv.“ Gehry se už dříve proslavil tím, že nechával domy tančit, ohýbat se nebo plavat a tvořil z nich podivné útvary, mající zvenku i zevnitř pokřivené stěny.
Gehry s Milunićem se pustili do úpravy stávajícího návrhu, místo zeměkoule umístil Frank na vršek budovy (Vladem neoblíbenou) hlavu Medúzy. (Není to vrabčí hnízdo Freda Astaira, který se probudil a zjistil, že mu došla pomáda. Fakt.) Vedle přidal druhou věž, místo které do prvotního návrhu velmi explicitně nakreslil ženské tělo, a pak ho oblékl do šatů ze skleněných oken. Zachoval ovšem ladnou křivku boků a nechal její podpatky překračovat chodník stejně, jako se kolemjdoucí Češi snažili překročit bariéru komunismu.
Díky porevoluční euforii si nikdo nedělal hlavu s nějakým schvalováním a v roce 1994 se mohlo začít stavět. Devítipatrová budova byla hotová za dva roky. Ale plán na kulturní využití budovy brzy vzal za své. Nyní se tu sice nachází galerie a kavárna, ale ve zbytku se usadil hotel a kanceláře. Z původně uměleckého centra se stala administrativní budova, kde kancelářské stoly stojí mezi křivými zdmi.
A kde je to technické zázemí?
První část prohlídky nepřístupného zázemí je maličká zahrádka s vysokým plotem, vedoucí do vnitrobloku. Vypadá to jako prostor, kam zaměstnanci chodí na přestávku, protože jsou tu dvě křiklavě barevné židličky, břečťan a božský klid. Na dveřích vidí informační tabule s návrhem domu. A víc se toho do těsného prostoru mezi vysokými domy nevejde.
Ale málokdo sem z výstavy Bořka Šípka vůbec zabloudí. Celý suterén je plný skleněných plastik, které se odráží ve spoustě zrcadel a nechávají místnost hrát stovkami barev. Střídá se tu užitný design s plastikami a nová díla sousedí s těmi z depozitáře. Retrospektiva dává nahlédnout do celého souboru Šípkova díla. Přes kino, kde běží projekce o autorovi, pokračujeme do druhého podzemního podlaží, kde se nachází kotelna a strojovna. Do obou místností lze pouze nahlédnout a uvidět část vzduchotechniky a důmyslného výtopného systému, které navrhli Gehry s Milunićem. Najdeme tam naleštěné trubky, měřáky, skříňky a zásobníky všeho možného. Můžete v klidu spát, strojovna a kotelna se příliš neliší od svých sester v jiných domech.
O prázdninách bylo možné si prohlédnout i proměnu kanceláře v luxusní hotelový pokoj a celkový přepych tohoto hotelu. Obytná část už je teď uzavřena, a tak expozice pokračuje na terasu v sedmém patře. Odtud se návštěvníkovi otevírá dosud neznámý výhled na Pražský hrad, Národní divadlo a Vltavu. Z druhé strany nahlédneme do vnitrobloku, ve kterém se někde dole nachází zahrádka. Mezi budovami roste spousta zeleně a vysoké stěny domů pokryté břečťanem budí dojem úzké hluboké propasti. Člověk tam pravděpodobně vyruší někoho ze zaměstnanců, kteří tu mají asi nejkrásnější kuřárnu v Praze. Většina z nich neumí česky, takže pokus o otázku může vyústit v trapnou situaci, protože vy zase neumíte ukrajinsky.
Pokud si někdo myslí, že návštěvníky nechají nahlédnout pod pokličku tak intimního prostoru, jako je kuchyně, tak bude oficiálně na omylu. Neoficiálně můžete na terásce zažít přímo shakespearovské drama. Lze odsud po očku nakouknout do zmiňované kuchyně (naleštěné hrnce, že by pan Pohlreich předl blahem a pach přepáleného oleje, ze kterého by ho to asi přešlo). Při tomto šmírování jsem byla svědkem situace, kdy šéfkuchař nevybíravě řve na provinilou blondýnku a spolu s jejími omluvami tvoří hotovou tragédii.
Na vyhlídkou k Medúze se platí zvlášť, tam nesmíte. Na část Šípkovy výstavy v přízemí taky ne, kdežto tou v suterénu projít musíte. Neexistují žádné komentované prohlídky, u pokladny vám dají papír s rozcestníkem a slibovaných osm částí (počítá se i průchod recepcí a chodbou s panely) si prozkoumáte sami. Pro mě byl nejzajímavějším místem onen kousek Šípkovy výstavy a vyhlídka na Prahu i vnitroblok. U zbytku (hlavně na zahrádce!) jsem se bohužel musela sama sebe ptát, co tu mám vlastně vidět a proč se kolem toho dělá takový humbuk.
