Komiks Teorie rozpadu: falangy černého řádu na lovu

Komiks Teorie rozpadu pokračuje v tradici edice Mistrovská díla evropského komiksu nakladatelství Crew – tuzemskému čtenáři přináší kultovní evropské komiksy, které v češtině prakticky neměl a nemá možnost koupit. U nás holt frčí americká produkce. Crwi patří dík za to, že se i přes negativní zkušenosti jiných českých komiksových vydavatelů do Evropy pustila. Tahle edice je totiž chválabohu úspěšná.

Na jubilejním desátém Crweconu (2015) vydalo nakladatelství Crew už devátý svazek Mistrovských děl evropského komiksu Teorie rozpadu. S edicí MDEK jste se v magazínu Kulturio seznámili v recenzi osmého svazku cenami ověnčené Kasty Metabaronů. Je Teorie rozpadu také tak kvalitní kusem?

Skládá se ze dvou alb, která na sebe nenavazují scénářem nebo charaktery, ale obě se odehrávají v Evropě osmdesátých let minulého století. Tedy období vrcholící studené války. Na jedné straně rozjuchaný kapitalismus, na druhé šedý a vystřízlivělý komunismus zbavený masky ideální společnosti a pozlátka hojnosti pro všechny bez rozdílu. I po pětatřiceti letech stále aktuální téma.

První album Falangy černého řádu (Les Phalanges de l’Ordre noir 1979, vydavatelství Dargaud) vypráví o dvou extremistických skupinách gerontů – ultralevičáků a ultrapravičáků. Masakrovali se za mlada ve španělské občanské válce, tak proč si nedat druhé kolo i na stará kolena – zní to podivně? Taky si myslím. Se scénářem mám obrovský problém. Mělo jít o špionážní thriller? Na to je děj až příliš neuvěřitelný. Geronti svými hůlkami označkují půlku Evropy a bez větších problémů se jim zázračně daří unikat spravedlnosti.

Jestli mělo jít o výpověď na téma stáří, se kterým nutně nemusí přijít moudrost, ale rozčarování a zklamání, tak to se vcelku zdařilo. Ale mne nezaujalo. A do třetice – pokud mělo jít o prezentaci názoru, že u extremistů nejde o ideologii, protože na obou stranách jsou stejně povahově pokřivení lidé, tak to nepovažuji za velkou novinku. Možná v osmdesátých letech šlo ve světě komiksu o revoluční počin, ale po více než třiceti letech už scénář u mne neobstál. Kresba je pochopitelně naprosto úžasná, protože Enki Bilal je bůh. Na něm si zub času i ten svůj chrup vyláme.

Druhé album Na lovu (Partie de chasse 1983, též Dargaud), to už je jiný kafe. V kostce se dá říci, že kluci rudý si zašli na lov. Takhle to zase zní nic moc, ale parádní je, že tentokrát se povedlo charaktery a prostředí zdařile vykreslit. Nemálo tomu pomohly medailonky na konci příběhu. Mimo ústřední zápletky se podařilo vykreslit jak myšlení mocných, tak neveselou minulost komunistických pohlavárů.

Padesátá a šedesátá léta minulého století byla i pro kovaného komunistu nebezpečná a každý z hlavních charakterů si odnesl menší či větší šrám. A celé to zastřešuje nuceně mlčící alfa samec. Takže o dost lepší, ale že by mi scénář trhal žíly, to zase ne. Zlepšila se už tak výborná kresba, protože Enki Bilal přestal kolorovat, začal rovnou kreslit barevně. Jediné, s čím mám problém, jsou obličeje. Špatně se mi rozlišovalo, kdo je kdo.

Scénáristickou taktovku ve své ruce nepříliš pevně drží Pierre Christin (* 1938; Saint-Mandé Val-de-Marne; Francie). Z mého pohledu je jeho největší zásluhou objevení Enkiho Bilala pro francouzský komiks, který před Teorií rozpadu nakreslil tři alba Légendes d’Aujourd’hui. První komerční práce, která mladému (bylo mu tenkrát něco kolem pětadvaceti let) Srbovi ve Francii vyšla. A za to mu tleskám.

Enki Bilal (* 1951; Belegrad; Jugoslávie / Srbsko) má na svědomí kresbu. Kupodivu tento geniální autor není v českých krajích neznámý. Nějakým zázrakem u nás Egmont v letech 2002-2003 vydal třídílnou sérii Nikopol, která je jeho prvním autorským komiksem. Bez spolupráce s Christinem by ji asi neměl šanci vydat. První album série Nikopol Jarmark nesmrtelných vydal rok po Falangách černého řádu (1980). Zbývající dva díly vycházely s šestiletou periodicitou. A musím říci, že v této sérii Enki Bilal zazářil. Patří k tomu malému počtu umělců, kteří to nejlepší ze sebe dostanou, když jak píší, tak kreslí. Z pomyslného fightu mezi Nikopol vs. Teorie rozpadu dostává u mne druhý jmenovaný jeden drtivý úder za druhým.

Mimo dvou komiksových alb je uprostřed knihy rozhovor s Pierrem Christinem a Enkim Bilalem a doslov Ondřeje Neffa. Lehce mne zamrzelo, že pár stránek je v nižším rozlišení a kresba je rozmazaná, ale toho si pravděpodobně běžný čtenář ani nevšimne. Malá chybička se Crwi vloudila do tiráže, kde je jako autor scénáře uveden Enki Bilal. Ale tomu se ani nedivím, tou hvězdou v komiksu Teorie rozpadu je bez debat on.
Jako každý MDEK vydala Crew komiks ve dvou variantách. Obě mají identický knižní blok, rozdíl je pouze ve vazbě. Buď levnější měkká vazba, nebo dražší tuhá vazba s vkusnou ražbou a přebalem.