Pitínského hra Pokojíček z roku 1992 vědomě pracuje se stereotypy. Pasivní otec, dominantní matka, dvě dcery a syn, kteří nejsou schopni navzájem komunikovat. Samozřejmě žijí v bytě na sídlišti. Autor ale jejich tuctovou existenci od začátku posouvá do absurdní, místy neskutečné roviny. Dosahuje toho především pomocí textu.
Na hře je také nejpoutavější právě její nápaditý jazyk. Dokáže zaujmout, umí zaskočit. Pracuje s překvapením a vydává se po nečekaných cestách. Banality, které se sypou zejména z obou rodičů, jsou bez varování pointovány podvratně invenčním způsobem.
Při sledování této hry se slovy, která ovšem příběh nebo situace modeluje tak, že je vidíme z jiné perspektivy, se nám můžou vybavit Havlova absurdní dramata, například Ztížená možnost soustředění, kterou jsme měli možnost vidět před časem na téže scéně. Pitínský ovšem připomíná nejvíc zase jenom Pitínského. Stejně jako v jeho hře Matka z roku 1987, je i zde paní domu hlavní autoritou. Také v Pokojíčku se rodiče snaží udržovat zaběhnutý pořádek, i když jde spíš o bezduchou rutinu, která účinně brání vzájemné komunikaci. A v obou případech to končí destrukcí korunovanou řadou mrtvol.
Matka ovšem byla černá groteska a výborná parodie na proletářskou literaturu. Pokojíček je jiný. Všechno se tu motá kolem prázdného života nikterak zajímavých postav. Je zjevné, že za hlušinu banalit, která tu neustále cirkuluje, jsou zodpovědní především rodiče. Otec (Petr Kubes) se před životem schovává, vyzbrojen potápěčským neoprénem trousí nesouvislé poznámky a asociace a matka (Kateřina Liďáková) se žlutou konvicí na květiny nekompromisně vymezuje hranice přípustného. V jejich blízkosti zjevně nelze zůstat normálním. Marie (Isabela Smečka) se před nimi zavře do pokoje, ze kterého roky nevychází. Syn Jirka (Viktor Kuzník) uteče z vojny, aby se znovu přesvědčil, že rodiče mu žádnou podporu nejsou schopni poskytnout. Mladší dcera Lída (Terezie Holubová) se snaží uniknout z dosahu jejich ničivé gravitace pomocí vztahu s týpkem Viktorem (Pavel Čeněk Vaculík). Marně.
Výsledkem je ovšem nepřehlédnutelná jednostrannost. Situace, kdy omezenost rodičů je určující pro osudy všech postav, se vlastně ani nerozehrává. Ona prostě od počátku trvá. Opakovaně se nám předvádí jejich trapná ignorace, kvůli které se vše řítí do záhuby. Sice nápaditě, ale o to důsledněji. Hře také neprospívá nastavovaný konec.
Scéna, kostýmy i hudba podtrhují nepřirozenost postav i prostoru, v němž se pohybují. Nelze jim přitom upřít invenci. Plastově žlutá a oranžová scéna s obřím kaktusem navozuje dojem neskutečnosti a laciného přepychu. Účinně je využito pomalé otáčení točny jako dalšího prvku podtrhujícího nemožnost úniku. Kostýmy jsou bizarní a přitom vždy nějak tuctové. Pečlivě je vybrána obuv. Postavy charakterizují papuče, vojenské kanady, barevné lodičky, ploutve.
Hra je od začátku přiznaně přepálená. Jako diváci záhy poznáme, že jsme se ocitli v omezeném, bezvýchodném prostoru, kde nikoho nepotká nic dobrého. Ani se k tomu nemusíme propracovávat. Tato situace se nám předvádí a umocňuje všemi dostupnými prostředky. My už si pak musíme vystačit s jejím prožíváním.
DIVADLO: POKOJÍČEK
Autor: Jan Antonín Pitínský
Režie: Anna Davidová
Dramaturgie: Milan Šotek
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Vladimír Franz
Premiéra: 12. 4. 2024
Národní divadlo Brno, Reduta
Hrají: Petr Kubes, Kateřina Liďáková, Isabela Smečka, Viktor Kuzník, Terezie Holubová, Pavel Čeněk Vaculík
Dětské role: Stela Michálková / Julie Popova, Vivien Radačovská / Veronika Štorková, Antony Rossi / Adam Škvařil
