Kromě covidové pandemie přinesl minulý rok také odchody umělců, o kterých se skoro věřilo, že tu zůstanou navždy. Mezi ně patří i básník Karel Šiktanc. Svoje „nesmírné“ putování po tomto světě zakončil 26. 12. 2021.

 Šiktanc byl básník, který básně nepsal, ale vytvářel. Jeho básnická skladba Adam a Eva, v níž – jak už název napovídá – jsou lyrickými subjekty první lidé, mne od přečtení prvních veršů provází celým životem. Díky ní jsem začala milovat své jméno. Je fascinující, jak obrovský příběh dokáže básník v tak omezeném prostoru rozehrát. Nádherný lyrický jazyk čtenáře vrhá do mýtického kraje věků dávných. Dojem mysticismu je navíc zesílen aliteracemi a neobvyklými metaforami. Intimní krása se zde mísí s ošklivostí smrti, která stejně nakonec bude slita všudypřítomným liliovým lijákem, který můžeme interpretovat jako potopu světa. I když název odkazuje k biblickému tématu, ve skutečnosti je tématem základní a věčný vztah mezi mužem a ženou.
Za obdobně vrcholný zážitek považuji četbu jeho daleko pozdnější sbírky Nesmír. Šiktancova specifická práce s jazykem je i zde patrná na první pohled. Nečekaným spojováním slov vytváří surrealistický svět, který dokáže strhnout někam, kde jsme ani nečekali, že se dá dostat. 


Jako mnozí pováleční básníci však Šiktanc nepsal jen skvělou poezii. Bohužel i jeho kariéru poznamenal budovatelský náboj. Sice z těchto sklonů brzy vystřízlivěl a do výboru svého díla je nikdy nezařadil, ale již se na něj nelze dívat bez vědomí této skutečnosti. Ostatně; lze mu to vůbec vyčítat? Kdo z nás zažil druhou světovou a dokáže si představit, jakou ideální budoucnost sliboval komunismus?
 Po svých hlasitých výstupech proti režimu nakonec upadl v nemilost, musel vykonávat podřadné práce a publikovat mohl pouze v samizdatu či pod cizím jménem. Řada děl jeho rozhlasové tvorby tak nese jméno jeho známých. Ani tyto zkušenosti v něm literární tvorbu nezadusily. Například zaměstnání hlídače tenisových kurtů na Štvanici, které mohl jako jeden z mála za doby komunismu vykonávat, promítl do knihy Ostrov Štvanice.

Šiktanc měl univerzální literární talent. Kromě básní psal také řadu knih pro děti, a dokonce je autorem operního libreta.  

 Vzhledem k jeho rozsáhlému dílu, které je typické svou velkou poetičností, dramatičností a používáním archaismů a zvukomalebností, znamená ztráta tohoto muže pro českou básnickou scénu velmi mnoho. Ostatně je považován za jednoho z nejlepších básníků 20. i 21. století. Rozhodně nebude snadné tuto mezeru vyplnit. Což mě přivádí k otázce, jaká je vlastně budoucnost současné české poezie? Je ještě vůbec o čem psát? Vypovídá o kvalitě současné poezie skutečnost, že v mnohých knihkupectvích se tísní v úzkých regálech a většinu tvoří zavedení autoři, kteří jsou již po smrti nebo k ní mají blízko? 

 Na závěr nezbývá než říct sbohem velké osobnosti české kultury a popřát mu klidné spočinutí… Kdysi jsem si v knize Neviditelné bary od Luciena Zella v jedné z povídek přečetla o muži, který si vytvořil tradici, kdy na výročí smrti E. A. Poa přichází k básníkovu hrobu a položí na něj tři bílé růže, políbí náhrobek a zanechá vedle něj poloplnou láhev drahého francouzského koňaku (tu chybějící polovinu využije na přípitek). Snad i já bych si mohla tento rituál přivlastnit a poctít tak památku zemřelého Karla Šiktance.