Nádherná islandská krajina a jedna rozpadající se rodina. I tak by se dal popsat nejnovější film režiséra Hlynura Pálmasona. Jenže stejně jako islandská příroda není jen pohlednicově krásná, ani Co nám zbylo z lásky není obyčejným rodinným dramatem. Pálmason natočil výrazně artový film, který stojí spíš na atmosféře, obrazech a pocitech než na klasickém vyprávění. A právě v tom může být pro některé diváky fascinující, zatímco pro jiné únavný.
Film sleduje rodinu po rozpadu vztahu dvou partnerů, kteří se i přes konec manželství dál pohybují v těsné blízkosti jeden druhého. Místo velkých dramatických scén přicházejí drobné každodenní momenty, ticho a nevyřčené emoce. Pálmason se nesnaží vztahy vysvětlovat ani divákovi podávat jednoduché odpovědi. Spíš zachycuje zvláštní pocit prázdna a odcizení, který po rozpadu lásky zůstává.
Nádherná islandská krajina, kde chybí emoce
Co filmu nelze upřít, jsou jeho vizuály. Kamera zachycuje Island v celé jeho syrové kráse – nekonečné pláně, mlhu, vítr i drsnou přírodu, která jako by odrážela vnitřní rozpoložení postav. Krajina tu nepůsobí jen jako kulisa, ale jako další postava filmu. Některé záběry jsou skutečně nádherné a mají téměř hypnotickou atmosféru. Pálmason si navíc dává záležet na kompozici jednotlivých scén a i v obyčejných momentech dokáže najít zvláštní melancholickou krásu.
Jenže samotná vizuální stránka nedokáže úplně zachránit velmi pomalé tempo filmu. To by samo o sobě nemuselo vadit, kdyby se alespoň ve scénách mezi postavami objevilo více emocí nebo napětí. Místo toho film často působí zvláštně nevyrovnaně. Na jedné straně tu jsou momenty, které působí intimně a bolestivě skutečně, na druhé ale scény, při kterých je těžké vytvořit si k postavám hlubší vztah. Člověk je spíš pozoruje zpovzdálí, než aby jejich rozpad skutečně prožíval s nimi.
Drama se vytrácí
Ve druhé polovině se navíc film začne stále víc rozpadat do snových obrazů, symbolů a surrealistických momentů. Pálmason pracuje s mytologickými odkazy a nejasnými výjevy, které mohou působit zajímavě, pokud se divák naladí na jeho poetiku. Zároveň ale snadno nastane chvíle, kdy už si člověk není jistý, co je realita, co představa a co jen režisérův experiment s atmosférou. A právě tehdy se začíná vytrácet to nejzajímavější – samotná rodina.
To je možná největší problém filmu. Ve chvílích, kdy zůstává obyčejným příběhem o rozpadu vztahu a každodenní bolesti, funguje velmi dobře. Jakmile se však začne příliš utápět v symbolech a surrealismu, působí méně soudržně a emocionálně vzdáleně. Místo silného rodinného dramatu nakonec zůstává hlavně pocit zmatení a několik působivých obrazů. Některé metafory navíc působí dojmem, že jsou ve filmu spíš proto, aby podtrhly jeho artovou stylizaci, než aby skutečně rozvíjely téma rozpadu vztahů.
Ve stínu vlastních symbolů
Po technické stránce je film zvládnutý velmi dobře a je vidět, že Pálmason má výrazný autorský rukopis. Jenže forma zde často převažuje nad obsahem. Co nám zbylo z lásky rozhodně není špatný film a své diváky si určitě najde, zvlášť mezi milovníky pomalých artových dramat. Jen je škoda, že se v množství symbolů a snových scén postupně ztrácí právě to, co mělo být jeho emocionálním jádrem. Když film funguje, dokáže být velmi působivý a citlivý. Jen těch momentů nakonec není tolik, kolik by si tak silné téma zasloužilo.
FILM: CO NÁM ZBYLO Z LÁSKY / ÁSTIN SEM EFTIR ER
Drama
Island, Dánsko, Švédsko, Francie, 2025
Režie: Hlynur Pálmason
Scénář: Hlynur Pálmason
Kamera: Hlynur Pálmason
Střih: Julius Krebs Damsbo
Hudba: Harry Hunt
Hrají: Saga Garðarsdóttir, Sverrir Guðnason, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Grímur Hlynsson, Þorgils Hlynsson, Ingvar Sigurðsson, Anders Mossling
–> AEROFILMS
