Nějaký ten pátek už se traduje, že z Brna nepřišlo do Prahy nikdy nic dobrého. A protože nelze házet všechny do stejného pytle, tak se Divadlo Husa na provázku rozhodlo po stránce umělecké napravit moravské metropoli reputaci svým několikadenním jarním hostováním v ARŠE+.
Brněnský soubor přivezl do Prahy několik novinek z jejich právě probíhající sezony Neboj, neboj! a také jednu netradiční vypalovačku, která na Provázku završila sezonu minulou. A právě ta dokázala rozpálit pražské publikum ani nejvíc.
Dyť voni ti Slováci jsou takoví jako Češi
Nejúspěšnější a asi i nejpůsobivější večer z provázkovského turné patřil inscenovanému koncertu Držím ti miesto, který pracuje se slovenskou pop kulturou 80. a 90. let, nostalgií a také s česko-slovenskou sounáležitostí. A kde tedy jinde udělat toto kulturní protnutí než v Brně, ve kterém spousta Slováků pracuje, studuje, a i v samotném souboru Provázku se nejeden bratr najde. V sezoně je zkrátka Brno taková slovenská kolonie. Netradiční inscenační tvar se ale odehrává v Grandhotelu Praha v Tatranské Lomnici, pro který se nejen výtvarník Marek Cpin inspiroval u filmu Grandhotel Budapešť. Místo hostů ale tento hotel chrlí jedno hudební číslo za druhým, které občas přeruší zábavný skeč připomínající komiku Satinského a Lasicy či Andera z Košíc. K tanci a poslechu pak hraje pecky od Tublatanky, Teamu, Elánu, Mariky Gombitové, Mira Žbirky, Beáty Dubasové, Karola Duchoně, Jaro Filipa, Michaely, romské rytmy i rapovou smršť kapela BOSK složená členů souboru Provázku, které doplňují hudebníci Jakub Urbánek a Hubert Holásek. A toto seskupení je opravdu největší devízou už tak skvělého projektu. Zde se totiž ukazuje bezbřehá šíře talentů uměleckého souboru Provázku. Členové totiž nejen skvostně hrají, ale také zpívají a ovládají hudební nástroje. Navíc na pódium (ano, v tomto případě lze použít tento výraz) přináší neskutečnou energii, která okamžitě strhne návštěvníky koncertu a do posledního přídavku je nepustí. A i ti, co sedí, mají po pár písničkách najednou chuť vstát a vrhnout se na parket. Navíc je vidět, že si těch 90 minut neskutečně užívají i samotní aktéři. Držím ti miesto ale není jen rozjuchanou sentimentální diskotékou. Režisérka Anna Davidová spolu s dramaturgie a autorem textu Jakubem Molnárem do děje chytře zakomponovali také palčivá slovenská témata co se mafie, homofobie či malého počtu žen v politice týče. A protože proti nenávisti, nesnášenlivosti či trudomyslnosti lze bojovat jen s láskou v srdci a humorem, tak nezbývá než si tuto československou žúrku řádně užít, protože láska je tu s vami i s námi.
Co tě nezabije, to tě posílí
Anna Davidová stojí režijně také za další speciální inscenací. Pražák a spisovatel Petr Šesták napsal pro Provázek svou divadelní prvotinu Darwin & co., která vychází z každoročního udílení Darwinových cen. Před očima diváků na tuto cenu defiluje několik kandidátů, byť podtitul slibuje 101 způsobů vyhynutí, kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobem. Jejich atypická odcházení ze světa jsou postaveny jako jednotlivé skeče, které se ale postupně prodlužují, ztrácí na tempu i černém humoru, a nakonec se rozpliznou do studia, ve kterém jde neurotickému moderátorovi o jeho profesní kejhák. V něm pak také vrcholí všechno to netradiční lidské (ne)bytí, pro které si v rámci tohoto galavečera mohou diváci zahlasovat pomocí QR kódu, a zvolit si tak svého vítěze. K poslechu hraje kapela The Darwinners, než se zjeví mecenáš s mesiášským komplexem, který moc dobře ví, že i na rozkladu se dá zbohatnout. V rozkladu je také scéna Marka Cpina, který ji vtipně postavil ve stylu počítačové hry Mario, kde ale nějaký ten pixel zkrátka vypadne. Holt nic není dokonalé a člověk už tuplem. Jen na to občas zapomíná.
Kdo je tady spasitel?
Mesiášským komplexem trpí také nejeden megaloman v pogromem zasáhnutém městečku Goraj. Obyvatelé se zde snaží po všech hrůzách opět najít smysl života a také řád, který by již mohl fungovat, ochránil je a zároveň jim přinesl blahobyt. A jako správně věřící židé hledají spasitele mezi svými duchovními autoritami. Avšak když i oni zklamou, protože jejich názory jsou až moc vyhraněné, přichází na scénu milý a usměvavý populista odvedle, který obyvatelům Goraje sice naslibuje vzdušné zámky a pláže, ale nikdy nic neuskuteční. A protože je Goraj rozvracená a jeho obyvatelé ze všeho natolik zblblí, tak si ani nestihnou všimnout, že se mezi nimi usadil dybbuk, který si rozhodně nebude přát jejich štěstí.
Inscenace Satan v Goraji vychází ze stejnojmenného románu nobelisty Isaaca Bashevise Singera, který napsal bezmála před sto lety a pro Provázek ho adaptoval a také zrežíroval Janusz Klimsza, který má specifický divadelní jazyk. Specifický jazyk vyprávění má také Singer, jehož aktuálnost podpořil Klimsza jasnými odkazy na současné politiky. Přesto zůstal Klimsza režijně v lecčems tradiční, a s poetikou Provázku se proto jako kdyby lehce míjel. Tím také i inscenace postrádala lehkost a hlavně svižnost. Jednotlivé obrazy trochu zabředávaly, aniž by bylo do čeho, protože mnoho hloubky prakticky nenabídly. Možná právě tím chtěl ale Klimsza vytvořit trpkou atmosféru, kterou podtrhly většinou nesympatické charaktery postav. Divák nemohl prakticky fandit ani Rechele, která sice je takovým božím hovádkem a je s ní i tak jednáno, což žene diváka k soucitu s ní, třebaže ani ona sama není bez poskvrnky. Postava Rechele ale hlavně nabídla velkou hereckou příležitost, které se skvěle zhostila Zdislava Pechová. Ta do Rechele vtělila naivitu, křehkost i démonickou podobu. Ta místy probleskla i u Terezy Maxmilián Marečkové. Jednoduchou scénu s několika málo kusy nábytku, zároveň ale reflektující svět živých a mrtvých, vytvořil Michal Syrový. O kostýmy, které se nenápadně proměnily v čase, se pak postarala Marcela Lysáčková.
Třebaže pomyslná tečka v podobě inscenace Satan v Goraji za hostováním Provázku nebyla právě tím top momentem v jejich pražském programu, tak si soubor v ARŠE+ ostudu rozhodně neutrhl. Přivezl skvělé, nebo alespoň pozoruhodné inscenace, které potvrdí, že Brnu se sice smát můžeme, ale co se divadelní tvorby týče, tak ho rozhodně nelze brát na lehkou váhu, byť se říká, že divadlo se dá hrát třemi různými způsoby: dobře, špatně a v Brně.
