Slavnostní ceremoniál udílení Cen Akademie již několik let marně bojuje s upadající sledovaností. Podivuhodné kroky ze strany PR i náplně samotného předávání jsou rok od roku zarážející, a chceme-li být uštěpační, tak i zoufalé. Ani letos avizované změny nefungovaly a více než tříhodinový atraktivní večer slibující svižnou zábavu se také nekonal. Letos tak ještě víc vyvstává otázka, jaký má aktuální podoba Oscarů smysl.

Po loňském covidem poznamenaném alternativním vysílání s omezenou kapacitou, upraveným programem a jiným místem konání, se Oscaři navrátili zpět do tradičního hollywoodského Dolby Theatre. Večerem provázely tři moderátorky (Amy Schumer, Regina Hall, Wanda Sykes), jejichž vstupy byly tradičně proložené hudebními vystoupeními a výstupy předávajících. Nápis Oscarů byl lemován žluto modrým motivem v rámci vyjádření solidarity a podpory napadené Ukrajině. Během přenosu pak byla držena i symbolická minuta ticha. 

Neviditelná Duna

Ještě před samotným předáváním Akademie učinila spoustu kontroverzních kroků, z nichž nejmarkantnější je vypuštění pro diváky méně atraktivních kategorií z hlavního vysílání. S touto myšlenkou si organizátoři pohrávali již pár let zpátky, nicméně kvůli negativním ohlasům veřejnosti se nakonec rozhodli toto rozhodnutí změnit. Letos už ale na negativní reakce publika organizátoři neslyšeli a s vidinou lepších čísel sledovanosti tento krok učinili. Celkově se jednalo o 8 kategorií, včetně Nejlepšího střihu, hudby nebo zvuku, které Akademici předali mimo hlavní vysílání a diváci se tak o jejich vítězství dozvěděli pouze prostřednictvím osekaných a nevkusně natlačených úryvků. 

V tomto ohledu to tak nejvíce odnesl sci-fi snímek Duna, který bodoval především v těch kategoriích, kterým se nedostalo v rámci udílení patřičného screen timu. Dle očekávání si ale došel pro vítězství v 6, převážně technicky zaměřených kategorií, a stal se tak, v co do počtu posbíraných cen, nejúspěšnějším filmem večera.

Odstranění některých kategorií z vysílání je od Akademie dehonestující skutečností a čistým výsměchem filmovému řemeslu. O to více nemístná pak byla i humorná poznámka od tří hlavních moderátorek večera, které s ironií daly vzpomenout na nedávné udílení Zlatých Glóbů, které byly letos udíleny bez slavnostního ceremoniálu.

Divácká cena přes hlasování na Twitteru

Dalším krokem pro zatraktivnění přenosu a přilákání mladších diváků se stalo nově uvedené nestatutární hlasování o divácky Nejpopulárnější film, které bylo promováno především na Twitteru. Mimo ,,cenu” pro Nejpopulárnější film diváci vybírali i 5 nejvíce ,,cheerful” momentů ve filmech. Samotné vyhlášení těchto diváckých cen pak proběhlo bez jakékoliv pompy prostřednictvím žebříčkovitého sestřihu, který připomínal spíše video z YouTube kanálu WatchMojo. 

Oba žebříčky byly přeplněny komiksovými blockbustery a prvenství pro sebe v obou kategoriích uzmul režisér Zack Snyder. Nejpopulárnější snímek totiž vyhrála jeho Armáda mrtvých a nejvíce cheerful momentem byla zvolena scéna z jeho verze komiksovky Justice League. Fanoušci Zacka Snydera tak akorát ukázali svou internetovou sílu a demonstrovali úskalí i jistou irelevantnost kategorie Nejpopulárnější film.

Cena pro Nejpopulárnější film je součástí diskuzí nějaký čas a letos se ukázalo, že hlasování přes Twitter skutečně není ta cesta. Ono také slovo populární v sobě nese velkou neurčitost. Určují popularitu zisky, návštěvnost nebo právě aktivita fanouškovské základny, která se rozhodne svými hlasy zaspamovat divácké hlasování? Pokusy o cenu podobného ražení jsou podle mě akorát zoufalé výkřiky do tmy, kterými si Akademie diváky rozhodně nezíská. 

Nudná a bizarní výplň bez šťávy

Ať už hudební či komická vystoupení, která doplňují vyhlašování cen, jsou nedílnou součástí každého ceremoniálu, ačkoliv kvalitativně upadají a blíží se spíš jistému nucenému zlu. Letošní hudební vystoupení byla nenápaditá a statická. O úvodní song se postarala Beyoncé z předtočeného klipu k ústřední písni z životopisného snímku Král Richard. Nejbarevnější a zřejmě i nejzdařilejší vystoupení tak pocházel z audiovizuálního záznamu pořízeného před samotným předáváním. 

Zbytek pak tvořily dvě (subjektivně otravné) písně z animáku Encanto, který si odnesl sošku za Nejlepší celovečerní animovaný film a komorní vystoupení Billie Eilish s písní k nové Bondovce, která zvítězila v kategorii Nejlepší originální píseň. 

Během večera se tvůrci rozhodli také zvýraznit výročí od natočení několika filmů, po jejichž ukázkách na jeviště přišla část tvůrců, kteří se na oněch filmech podíleli, aby předali nějakou z cen. Háček byl však v tom, že toto odůvodnění předávajících na základě pofidérních výročí postrádalo jakýkoli smysl a řád. V nějakých případech se totiž nejednalo ani o žádné významné jubileum, jako například Pulp Fiction, u kterého byl uveden popisek s textem 28 let od premiéry. Volba předávajících na základě tohoto způsobu bylo nedomyšlené, s očividnou absencí soudné dramaturgie. 

Bizarně působila i tradiční montáž s osobnostmi filmového světa, které nás za uplynulý rok opustili. Namísto obvyklých černobílých fotek na plátně s komorním hudebním doprovodem, se letos pustili do svižné a oslavné písně s živým chorálem. Což by samo o sobě nevadilo, kdyby celé seskupení netančilo před plátnem s promítanými fotkami zemřelých. Na podivnosti přidalo i rozhodnutí několikrát píseň přerušit a k pár vybraným osobnostem zařadit vzpomínání jejich známých, kteří své vzpomínky pronášeli vedle poklidně tancujícího chorálu. 

Tato selekce pár vyvolených, kteří se Akademikům zdáli důležitější než ostatní, byla vskutku nepatřičná a společně s podivným hudebním doprovodem zapříčinila jeden z nejméně důstojných zážitků z letošního předávání, které bylo občas opravdu obtížné sledovat bez zakrytého zraku. 

No a to bylo v podstatě všechno, s čím se kromě pár žalostně trapných vtipů, ceremoniál v rámci doprovodného programu předvedl. Mohli jsme ještě zhlédnout promo video k nově otevřenému filmovému muzeu, které se samo ukájí nad vlastní existencí. Doprovodné programy tak stále hledají cíl, kterým se ubrat, ostatně stejně jako Oscary obecně, a stávají se oprávněnou obětí internetových memů.

Flákanec na úkor očekávaných oceněných 

Nejvíce memovanou událostí bude jednoznačně výstup herce Willa Smithe, který se po ostrém vtipu od předávajícího Chrise Rocka na svou ženu zvedl, dokráčel na pódium a kolegovi uštědřil facku. Celá situace je podle všeho nenahraná a spontánní. Incidentu se okamžitě chytla bulvární média a minimálně další týden jí budou zaplaveny hlavní strany vašich sociálních sítí.

Kontroverznímu incidentu přidalo i to, že o pár minut později Smith opět nakráčel na hlavní stage, tentokrát však už pro sošku za Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli, za jeho ztvárnení otce sester Williamsových v tenisovém snímku Král Richard. Jeho děkovná řeč pak sloužila jako omluvná, nebo spíše výmluvná, obhajoba agresivního jednání podpořeného slzami. Herec, který tak ještě pár minut před tím napadl svého kolegu (jakkoliv je Rockův vtip nemístný vzhledem k nemoci, kterou Smithova žena prodělává), byl obratem odměněn bouřlivým aplausem dojatého publika. 

Evidentní psychickou labilitu a nevyrovnanost Willa Smithe řešit nechci, protože už teď se v diskuzích objevuje na toto téma spousta internetových odborníků, a po dalších pár dní se nebude probírat nic jiného. Faktem ale zůstává, že podobné věci akorát napomáhají k fraškoidnímu obrazu Cen Akadmie, jelikož spíše než vybraní ocenění, se řeší právě Will Smith. 

Tragický přenos tak mohla už zachránit pouze nějaká šokující výhra, jako tomu bylo dva roky zpátky, kdy plešaté sošky ovládl korejský snímek Parazit. Letos však nic takového neproběhlo. Konzervativní Akademie rozdala ceny všeobecně predikovaným kandidátům a hlavní cenu za Nejlepší film dostal nekonfliktní snímek CODA, vyprávějící o soužití s hluchoněmými rodiči, který je mimochodem remakem francouzského originálu s názvem Rodinka Belierových (2014). 

Vítězství tohoto dramatu v hlavní kategorii (odneslo si však i cenu za nejlepšího herce ve vedlejší roli a originální scénář) dává z hlediska oscarové politiky největší smysl, jelikož je nejméně problematické. Jedná se o líbivý a podbízivý crowd pleasure, který nikoho neurazí, což je tradičně oblíbené schéma oscarových ,,Nejlepších filmů”.

Má to ještě smysl?

Po absolutním fiasku bez jakéhokoliv rytmu, šťávy a překvapení tak lze pouze konstatovat, že Oscary jsou aktuálně pouhým přežitkem tápajícím v tom, pro koho jsou vlastně určené a co chtějí svými rozhodnutími sdělovat. Jediná pozitiva lze hledat pouze v hrstce oceněných, jako například fakt, že po druhé za sebou vyhrála cenu za Nejlepší režii žena (Jane Campion za Sílu psa), poprvé dostal cenu hluchoněmý umělec (Troy Kotsur za vedlejší mužskou roli ve snímku CODA) a Ariana DeBose se stala první nebílou queer držitelkou Oscara (za vedlejší ženskou roli ve Spielbergově West Side Story). Skvělá věc je také to, že do nominovaných pronikl také relativně vysoký počet mezinárodních filmů, bohužel však ani jeden tyto nominace neproměnil. Tím však výčet chvályhodných skutečností končí.

Akademici by si tak měli ujasnit, pro jaký typ obecenstva je ceremoniál určený a dle toho pak formovat svou strategii, která je aktuálně rozkročená mezi konzervativním a progresivním ražením, s tím že oba dva přístupy jsou prezentovány špatně a nemohou společně fungovat. Do té doby bude předávání Cen Akademie platit za masochistický zážitek, který bolí sledovat. 

Seznam všech oceněných

Nejlepší film – CODA
Nejlepší režie – Jane Campion (Síla psa)
Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli – Jessica Chastain (The Eyes of Tammy Faye)
Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli – Will Smith (Král Richard)
Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli – Ariana DeBose (West Side Story)
Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli – Troy Kotsur (CODA)
Nejlepší původní scénář – Kenneth Branagh (Belfast)
Nejlepší adaptovaný scénář – Sian Heder (CODA)
Nejlepší kamera – Greig Fraser (Duna)
Nejlepší střih – Joe Walker (Duna)
Nejlepší hudba – Hans Zimmer (Duna)
Nejlepší píseň – No Time to Die (Není čas zemřít)
Nejlepší animovaný celovečerní film – Encanto
Nejlepší mezinárodní film – Drive My Car (Japonsko)
Nejlepší celovečerní dokumentární film: Summer of Soul (… aneb Když se revoluce nesměla vysílat)
Nejlepší krátký hraný film – The Long Goodbye
Nejlepší krátký animovaný film – The Windshield Wiper
Nejlepší krátký dokumentární film – The Queen of Basketball
Nejlepší zvuk – Mac Ruth, Mark Mangini, Theo Green, Doug Hemphill a Ron Bartlett (Duna)
Nejlepší masky – Linda Dowds, Stephanie Ingram a Justin Raleigh (The Eyes of Tammy Faye)
Nejlepší kostýmy – Jenny Beavan (Cruella)
Nejlepší výprava – Patrice Vermette, Zsuzsanna Sipos (Duna)
Nejlepší vizuální efekty – Paul Lambert, Tristan Myles, Brian Connor a Gerd Nefzer (Duna)