Název Pulp Fiction se váže ke kultovnímu filmu Quentina Tarantina, jenž vznikl v polovině devadesátých let. A stejnojmenný název o dvacet let později přináší výstava obrazů tří absolventů pražské Akademie výtvarných umění, která potrvá až do 21. dubna.
Klára Sedlo, Jan Harant a Lukáš Miffek jsou absolventi pražské AVU, kteří dali dohromady svou kreativitu a osobité vidění světa, aby společně vytvořili expozici Pulp Fiction. A podobně jako filmový nositel tohoto názvu, i výstava samotná je složena ze zdánlivě nesouvisejících příběhů spojených do kompaktního celku.
Jde o jakýsi výtvarný film, jenž nemusí být nutně k vidění v kině. Na zdech galerie vytváří svému pozorovateli prostor pro fantazii, a ten si ho může zrežírovat na základě nálady a chuti. Tak to aspoň vnímá kurátorka výstavy Renáta Mužíková. Každému malíři také přisuzuje individuální vlastnosti, ve kterých vyniká. Jan Harant je tvůrce exteriérů a interiérů, Klára Sedlo zase dle Mužíkové vytváří zápletku a osudové drama, kdežto Lukáš Miffek vyniká v nadsázce, humoru a spletité harmonii.
Tito tři umělci aktuálně svou tvorbu prezentují v holešovické kavárně Vnitroblock, kde se tak při popíjení kávy můžete kochat a inspirovat díly různých rozměrů, témat a barev.
Plyšáci a erotika
Klára Sedlo pro své obrazy využívá techniku olejových barev na plátně a do její produkce patří i největší dílo expozice s příznačným názvem Největší plyšák, v němž kombinuje pastelové barvy s černo-červeným pozadím.
Naopak, nejmenším prvkem výstavy je její Hořící hlava, která v sobě může ukrývat vícero významů. Kromě toho, její díla dávají prostor spojení lidských podobizen se zvířecími, a velmi speciální energii vysílá obraz s názvem Prostor.
Klára Sedlo prý ráda hodně provokuje, nesnáší povrchnost a klišé, a její díla jsou nekompromisní a vyzývavá. „Míchá všechny tóny jen ze základních tří barev a bílé. Hlavním směrem její tvorby je symbolismus,“ hodnotí dílo umělkyně Mužíková.
Roboti v akci, a přesto na plátně
S pestrými odstíny, kterých si nelze nevšimnout, si zase pohrál Lukáš Miffek. Rovněž na své obrazy maloval olejovými barvami a zobrazoval na nich robotické bytosti v různých situacích: přes meditaci, nečekané situace až po velmi intenzivní polibek.
Lukáš Miffek prý ve své tvorbě drze útočí na lidské smysly a pudy, a přitom se dobře baví. „Vyžívá se v sexualitě, ale předkládá ji vesměs humornou formou. Je poživačný a hraje si s tím, co se zdá nespojitelné. Oživuje sny a fantazie,“ vyjádřila se k umělci Mužíková.
Lidské smysly, nebo lépe řečeno chuťové buňky, přetavil i do trojice obrazů, ve kterých dává do popředí časté složky jídelníčku mnohých z nás. Pánové Mr. Saccharide, Mr. Lactose a Mr. Gluten můžou ale také odkazovat na látky, kterým se v dnešní době mnozí snaží (úspěšně či méně úspěšně) vyhýbat.
Spletitost přírody a konzumu
O něco méně konkrétnosti, zato více prvků přírody či důrazu na samotný prostor má ve svých obrazech třetí vystavovatel – Jan Harant. Na AVU prý nastoupil až jako osmadvacetiletý, a ve své tvorbě reflektuje život jedince v konzumní společnosti a jeho snahu přizpůsobovat se okolnímu světu.
Na rozdíl od svých dvou spolužáků, rovněž studentů profesora Michaela Rittsteina, jsou jeho obrazy tvořeny akrylovými barvami. A kromě poutavých témat a stylů malování autor zaujme také volbou, ale i mícháním odstínů a barevných tónů. Příkladem toho jsou obrazy Nebe a peklo, Růžový ostrov nebo Terapie.
„Jeho obrazy se dobře dýchají. Směle pracuje s prostorem a malby se občas zdají, jako by byly pokryty jemným, snovým závojem. Nevyžívá se ve výrazných kontrastech, naopak umí výtečně zaujmout i tóny jedné barvy. Odsuzuje lpění v jeho samotné podstatě,“ přiblížila Mužíková.
Expozice tedy sice nemá jednotné téma, ale zato určitě nadchne svou mnohoznačností.
