Rok 2021 je na české filmy opravdu plodný. Vyšlo spoustu snímků od již etablovaných tvůrců (David Ondříček, Tomáš Vorel, Olmo Omerzu, Andy Fehu…), nicméně do distribuce šlo také pár titulů, které mají na svědomí režiséři, pro které je to teprve první zkušenost s celovečerním filmem. Vybrali jsme pro vás 6 celovečerních debutů, které i krátce zhodnotíme.
Adam Hobzik – Ubal a zmiz
Adam Hobzik má zatím na svědomí internetový seriál Pizza boy, který vznikl na motivy jeho krátkometrážního filmu, s obdobným názvem. Při studiích na FAMU se naplno rozhodl věnovat filmové režii a letos do kin uvedl žánrovou hříčku Ubal a zmiz.
Ubal a zmiz se svým stylem otevřeně hlásí k gangsterským filmům od Guye Ritchieho, z jehož poetiky silně čerpá. Rychlé a dynamické střihy, příběh z podsvětí, drogy, prudké dějové zvraty, podfu(c)ky a nadupaný soundtrack. Veškeré motivy jsou upraveny na míru českému prostředí a snímek působí neotřele a svěže.
Příběh se odehrává během jedné noci, v Praze na Žižkově. Dva kamarádi pěstují a prodávají (a užívají) trávu, nicméně žádné velké bohatství zatím nezískali. Naskytne se jim však jedinečná příležitost provést kšeft života za velký balík peněz, prostřednictvím spolupráce s gaunery z vyšší ligy. Jejich zboží je však ukradeno a chlapci se zapletou mezi znepřátelené gangy, vietnamskou mafii, policii, popovou hvězdu, striptérky a poznají pražské podsvětí na vlastní kůži.
Ústřední dvojice (Ruml a Grego) je perfektně sehraná, jednotlivé gagy a hlášky jsou vtipné a celková stylizace působí v českém filmu ojediněle. Dvojice policistů (Hoffman a Noha) je neméně sladěná a každá scéna s nimi „táhne”. Prostředí pražského podsvětí je samozřejmě silně stylizované, nicméně to vůbec nevadí, jelikož film se o žádnou autenticitu nesnaží a komická rovina je zde, vedle formálního zpracování, tím největším tahounem.
Slabina filmu tkví především v romantické lince (Ruml a Sharlota), která filmu akorát ubírá na tempu. Rytmus filmu je obzvlášť nevyrovnaný, jelikož se střídá 15 minut absolutního over the top nářezu s 10 minutami zbytečného zpomalování příběhu, bez jakéhokoliv opodstatnění. Samotný závěr (s holubicí) je pak vyloženě kýčovitý, s dosti primitivním poselstvím. A nakonec si klademe otázku, čím chtěl snímek vlastně být.
Film tak působí jako svěží žánrový experiment, s jasným úkolem diváka neotřele a originálně pobavit. Snímek rozhodně stojí, i přes velké trhliny, za pozornost a patří k tomu zajímavějšímu, co se u nás letos urodilo. Nicméně rozhodně mohl být více šílenější, sebeuvědomělejší a drzejší, jelikož to je především to, co se od něj čeká.
Vojtěch Moravec – Matky
Vojtěch Moravec již řadu let režíruje televizní seriály (Modrý kód, Krejzovi, Einstein,..), na kontě má také pár krátkometrážních snímků (Vesnice roku, Turbodiesel). K celovečernímu snímku se nicméně dostal až letos. Jeho Matky představují další filmový projekt, cílící na mainstreamové publikum.
Snímek sleduje v období pár týdnů čtyři kamarádky, z nichž každá pochází z jiného prostředí. Jedna je matka samoživitelka, která má problém naleznout stabilní vztah, kvůli neschopnosti oprostit se od bývalého muže. Druhá je novopečená maminka posedlá sociálními sítěmi, kterými se i živí. Třetí má problémy se svým mužem, který neustále pracuje a priority má nastavené jinak než ona. A čtvrtá je těhotná, s přítelem vychází, nicméně má příšerné vztahy s rodiči. Společně tak překonávají všemožné překážky, které jim život hází pod nohy.
Formální a stylistické zpracování je nezajímavé, nijak inovativní, záběry jsou snímány nudným televizním způsobem, jediným zdrojem informací jsou dialogy. Ačkoliv je film prezentovaný jako komedie, příliš vtipných momentů zde nenalezneme. Nicméně největší přednost filmu je právě drama které rozehrává (problémy s výchovou, problémy s partnery, krize středního věku, chudoba), v této rovině je film až atypicky depresivní, což je u komedie zarážející, nejsem si však jistý, že takové vyznění byl autorský záměr, jelikož film opět končí násilným happy endem, bez jakékoliv logiky, která by se vztahovala k vývoji charakterů, jejich vývoj je pak vlastně během posledních pěti minut pohřben a jsme zase na začátku. Příběh je vyprávěn útržkovitě, splácaný dohromady jako pofidérní mozaika. Film neví,r co chce vlastně říct, dějové zvraty jsou vyřešené naprosto amatérským způsobem (vztah Langmajera s Hřebíčkovou) a poselství filmu vyznívá následovně: pokud jsi žena a tvůj muž tě štve, smiř se s tím.
Snímek je jen další z řady nezajímavých a neinovativních komedií, kterých je u nás plno. O to smutnější je, že celková návštěvnost v současnosti činí 285 tisíc diváků.
Michal Suchánek – Večírek
Pro svou první filmovou režii si Michal Suchánek vybral adaptaci vlastní stejnojmenné divadelní hry. Jedná se tak o Suchánkův autorský projekt, plný nekorektního humoru (šíleně vynuceného a trapného), rozprav nad zpackaným životem hlavních postav a rádoby vtipné a odvázané zábavy.
Sledujeme příběh pár spolužáků ze střední školy, kteří uspořádají třídní sraz po x letech. Když všichni dorazí, proběhne klasické tlachání na téma „co celou dobu děláte, jak se vám daří“, atd. Následně zjišťujeme, že jeden z pozvaných kamarádů zemřel. Všechny postavy se tak rozhodnou jet na jeho pohřeb.
Snímek má tak dvě části – samotný večírek a druhou část tvoří cesta autobusem na pohřeb. To je vlastně všechno, co se o příběhu dá říct. Film je patlanina všemožných rozhovorů o ničem, gagů a na sílu rvaných nekorektních vtipů (Taclíkova postava). Celý příběh tak připomíná jakési dadaistické dílo, kde nevíte, zda to Suchánek opravdu myslí vážně, nebo si z diváka jen celou dobu dělá srandu a zkouší, co všechno snese. Film je neuvěřitelným festivalem hlouposti, nevkusu a totálních wtf momentů (Roden s Čekovským ve sklepě, prodavač vysavačů, Rodenův finální odchod,..).
O filmové stylistice zde ani nemůže být řeč. Kamera slouží pouze k záznamu mluvících postav. Suchánek ani v nejmenším nevyužívá filmového jazyka k jakékoliv invenci a v podstatě jenom snímá divadelní hru, která ovšem na filmovém plátně z pochopitelných důvodů nemůže fungovat. Marně se zde hledají jakákoliv pozitiva a každá další napsaná řádka o tomto filmu je jen dalším mrháním časem.
Jan Haluza – Deníček moderního fotra
Jan Haluza má vystudovanou filmovou vědu, čili nikdy nestudoval film prakticky. Ve své tvorbě se doposud zaměřoval především na tvorbu amatérských krátkometrážních filmů. Dva roky zpátky vydal středometrážní žánrovku První akční hrdina. Pro svůj celovečerní debut dostal za úkol zfilmovat populární stejnojmennou předlohu od Dominika Landsmana.
Deníček moderního fotra mapuje strasti a slasti novopečeného tatínka (Jiří Mádl), který se ve snaze napsat knihu rozhodne zůstat jako otec v domácnosti. To, co se z počátku jeví jako ideální plán, se zvrtne hned v moment, kdy dostane od maminky (Tereza Ramba) dítě do ruky. Musí tak zapojit veškerou svoji fantazii, aby se dovedl o dítě postarat. Přes prvotní odpor a nezájem o své dítě, jelikož vzniklo ze vztahu na jednu noc, si k němu nalézá cestu, stejně jako k mamince, s kterou společnou budoucnost původně rozhodně neplánoval.
Film je krásným příkladem kvalitního mainstreamu. Řemeslně je perfektně zvládnutý, začátek a expozice je dynamická, na nic se nečeká, jde se přímočaře k věci a úvodní dvacetiminutovka je snad nejatraktivnější z celého filmu. Snímek má energické tempo, svižné přechody jsou neotřelé, gagy skvěle načasované a ačkoliv by se film dal lehce odfláknout, Haluza přichází se spoustou režijních nápadů.
Deníček moderního fotra je čistou komedií, ničím se nezdržuje a rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co český mainstream letos nabízí. Nezbývá než doufat, že se Jan Haluza dostane i k projektům pro náročnější diváky, jelikož je opravdu nadějným příslibem režijního řemesla.
Michal Nohejl – Okupace
Příběh se odehrává po roce 1968, v českém divadle. Poté, co herci dohrají padesátou reprízu divadelní hry o Fučíkovi, jdou na bar zapít tento „úspěch”. Dorazí za nimi i obdivovatelka (Anna Formanová) divadelního režiséra (Martin Pechlát), aby s ním udělala rozhovor. Večer plyne, postavy se opíjejí, místnost se plní kouřem, vyplouvají na povrch osobní křivdy, nespokojenost, odpor vůči režimu, když najednou do baru vtrhne ruský důstojník. Chce pít a snaží se prodat kanystr s benzínem. Po chvilce začne nad hlavou máchat revolverem a atmosféra houstne.
Toto je zápletka černé komedie, kterou Michal Nohejl rozehrává. Film svým námětem odkazuje ke krátkometrážnímu filmu Nezvaný host (1969) režiséra Vlastimila Venclíka, který byl kvůli němu vyhozen z pražské FAMU. Nohejl skládá Venclíkovi poctu i tím, že ho zde obsazuje do vedlejší role postaršího herce.
Samotný snímek, nesoucí se v psychydelických barvách, je originálním vizuálním počinem. Kamera, střih, hudba, scénografie, svícení a herci jsou zde v dokonalé harmonii a vytvářejí omamný zážitek. Film je mnohovrstevnatý a vybízí k mnoha interpretacím. Nastavuje zrcadlo české povaze, tempo ani na chvíli nezpomaluje, humor je černý až na dřeň a nebojí se jít absurdnu naproti. Hledá morálku (pokud tam někde vlastně vůbec je), táhne českou náturu do extrému a především neustále překvapuje.
Parádní a čistě filmový zážitek, který by si nikdo neměl nechat ujít a je velká škoda, že snímek nedostává takovou pozornost, jakou si zaslouží. Michal Nohejl je velkým příslibem budoucích let.
Šimon Holý – Zrcadla ve tmě
Poslední snímek na seznamu zatím ještě nebyl uveden v širší distribuci. K vidění byl například na festivalu v Karlových Varech. Nicméně debut Šimona Holého, který dosud působil jako hudební skladatel, slibuje náročnější černobílou podívanou, která rozhodně stojí za povšimnutí a neměli byste si ji nechat ujít. Do kin vstupuje už 30. 9. 2021.
