Jeho plody zná každý, avšak o něm samotném se toho ví jen málo. Řeč je o Clubu 57, svatyni newyorské podzemní kultury přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Pořádaly se v něm divoké večírky, recitovaly zvláštní básně, braly drogy a panovala volná láska. Jen málo míst na zemi se tolik zasloužilo o rozvoj světového umění, jako právě on.
V sedmdesátých letech se spojenými státy přehnala ekonomická krize. Jedním z nejhůře zasažených míst vůbec byl New York. Během pouhých pár let se změnil z výsluní civilizace v jámu ztracených nadějí a roztříštěných snů. Tisíce lidí odcházely každý den a za sebou zanechávaly z velké části opuštěné, zraněné město.
Prázdné budovy našly své využití jako hnízda feťáků, dealerů drog a dalších podivných existencí, bídou dohnaných k zoufalství. Zločin dosahoval dříve neviděných výšek a nezdálo se, že by se situace měla v dohledné době zlepšit. Johnny Carson, hvězda televizního pořadu Tonight Show, která v důsledku rychle se zhoršující situace přesunula své studio z New Yorku do jistého malého města v Kalifornii, prohlásil, že kdyby přistáli v Central Parku Marťani, někdo by je přepadl a oloupil. Nepletl se.
New York byl temný, nebezpečný a zničený, ale také vzrušující. Lákal ty, kteří netoužili po spořádaném životu klidnějších míst. Ty, kteří toužili žít na hraně, zakusit život v jeho úplnosti. Umělce. Hudebníky. Herce. Jeho zvláštní atmosféra, společně se zanedbatelnými cenami bydlení v důsledku probíhajícího úpadku, pro ně byla dokonalá. Člověk mohl pracovat pár dní v týdnu a po zbytek času dát volný průchod své kreativitě, jak se mu jen zachtělo. Právě s nimi začíná příběh Clubu 57.
Psal se rok 1978. Ačkoliv zbytek New Yorku pomalu umíral, podzemní kultuře, skryté mimo dohled, se dařilo dobře. Existovala řada klubů s hudbou a živými kapelami, například CBGB či Max’s Kansas City, avšak něco jim chybělo – nabízely poslech, tanec a bezmyšlenkovitou zábavu, ale nic víc. Scházela větší hloubka, touha hnát kupředu více než jen jeden druh umění.
Toho si povšimli dva mladí lidé: Tom Scully a Susan Hannaford. Rozhodli se vytvořit projekt s názvem New Wave Vaudeville. Jak název napovídá, fascinovala je stará kabaretní kultura z dvacátých let, jež v sobě spojovala všechny možné druhy zvláštností a vystoupení do jednoho famózního představení, vždy proměnlivého, nikdy stálého. Rozhodli se, že by chtěli znovu něco takového vytvořit. Když spojili tuto vizi se svou oblíbenou dadaistickou estetikou, duch vaudevillu opět ožil.
Nejprve se spojili se Stanleym Strychackim a zorganizovali několik zábavních večerů ve staré polské oddávací hale na Irving Plaza. Tím vše mohlo skončit, avšak náhoda tomu chtěla jinak. Strychackiho fascinovala pestrost jejich díla natolik, že se jim rozhodl nabídnout, aby se spolupodíleli na přetvoření druhého místa, o které se staral – malého baru ve sklepě polského kostela na 57 St Mark’s Place, nesoucího příhodné jméno Club 57. Tento prostor původně vznikl s cílem přinést trochu víc peněz chudému kostelu, k němuž patřil, avšak Strychacki se rychle zamiloval do newyorkské podzemní kultury a rozhodl se, že prostory přetvoří v sídlo této své nové záliby. Právě v tom mu měli Scully a Hannaford pomoci.
Dvojice se okamžitě chopila příležitosti. Nejprve jen každý týden v úterý pořádali Monster Movie Club – ke všeobecnému pobavení promítali ten nejhorší film s nestvůrami, jaký dokázali najít –, avšak tyto skromné začátky brzy přerostly v něco daleko většího. Když k sobě přizvali Ann Magnuson, herečku rovněž spojenou s New Wave Vaudeville, a udělali z ní manažerku celého podniku, zrodila se historie.
Magnuson vlila do klubu svoji duši, a právě její zásluhou se povedlo realizovat původní vaudevillánskou vizi, se kterou byl přetvořen. Spojila se s množstvím talentovaných lidí svého věku – bylo jí tehdy jen něco málo přes dvacet – a nalákala je do klubu. Díky její starostlivé péči se mu dařilo a začala se kolem něj rodit pevná komunita. Pro každý měsíc připravovala podrobný kalendář, jenž nabízel široký výběr zábavy: hudbu, film, divadlo i divoká dadaistická vystoupení.
Ať už jste byli úplnými nováčky, nebo někým z obsluhy, přijít do Clubu 57 znamenalo stát se součástí představení. Každý byl podporován v rozvíjení svého talentu rozličnými způsoby a v jeho sdílení s ostatními. Klub se rychle proměnil v kreativní laboratoř, kde nic nového nebylo zapovězeno a šílené experimenty byly součástí tvořivého procesu. Studenti nedaleké School of Visual Arts si rychle povšimli zvláštní nové scény a začali ji často navštěvovat. Mezi ně patřil například Keith Haring, Jean-Michel Basquiat, Kenny Scharf či John Sex.
Zatímco škola je škrtila svými strojovými představami o umění jakožto něčem, pro co je nutné trpět, v hravém prostředí Clubu 57 našli novou svobodu a nesmírně vyrostli. Nebyli sami – Robert Carrithers, fotograf a herec, opustil svou vlastní hereckou školu, neboť si uvědomil, že mu klub skýtá daleko větší příležitosti, než jaké by mu kdy mohla nabídnout akademická půda.
Volnomyšlenkářská povaha Clubu 57, díky které mohl každý tvořit v úplné volnosti bez obav, že jej ostatní budou soudit, se projevila jako zásadní. Lidé často zkoumali žánry, k nimž původně neměli nijak blízko – a někdy u nich už zůstali. John Sex začínal u sítotisku, avšak postupně se z něj stal performer. Vybudoval si svou vlastní identitu, kterou pečlivě udržoval a na hlavě nosil okázalého kohouta z blonďatých vlasů, kterého podle jeho vlastních slov udržovala ve stoje kombinace vaječných bílků, piva a semene. Nesouvisející druhy umění se volně míchaly a vznikala díla, o jakých nikomu ani nesnilo.
Keith Haring recitoval podivné dadaistické básně a držel si přitom kolem obličeje starý předek televize jako rám obrazu. Své první veřejně vystavovaná vizuální díla namaloval na stěny klubu, avšak hned další den byly překryty, jak se dekorace přizpůsobovaly novým šílenostem, s nimiž nespoutaní umělci přišli. Scéna se stále měnila, klub samotný byl plátnem, na nějž bylo malováno. Kdybyste Club 57 navštívili ve středu a vrátili se v sobotu, dost možná byste jej vůbec nepoznali. Jistý druh lidí to k němu táhlo jako k magnetu, neschopné a neochotné odolat jeho vábení.
Důležitým prvkem klubové kultury byly takzvané Acts of Live Art, což by šlo volně přeložit jako Vystoupení živého umění. Jejich cílem bylo stvořit umění v té nejčistější, nejsyrovější podobě. Často balancovala na hraně přijatelného, i v kontextu velmi volných mravů klubu – zahrnovala například striptýz a podobná nespoutaná představení. Při jedné příležitosti byli všichni přítomní požádáni, aby vytvořili pornografické umění, jindy k všeobecnému pobavení házela Ann Magnuson, převlečená za slovanskou zpěvačku, po hostech brambory.
Svoboda nabízená Clubem 57 se nevztahovala jen na umělecké vyjádření – psychedelika hrála důležitou roli v klubové kultuře a dále míchala bublající kotel kreativní energie. I díky nim se formovala úzce provázaná komunita klubu. Mnoho členů si připadalo, jako kdyby našlo novu rodinu; právě tento pocit ležel v srdci hladkého fungování Clubu 57. Část členů klubu spolu žila, například John Sex a Wendy Wild, další z vedoucích postav scény. Panovala volná láska – Kennymu Scharfovi se podle jeho vlastních slov stávalo, že se rozhlédl kolem dokola a uvědomil si, že spal s každým z přítomných.
Clubu 57 přesto zůstala atmosféra skrýše pro děti v koruně stromu – ač byli všichni jeho členové dospělí, zachovali si dětskou kreativitu a touhu objevovat nové věci. Klub byl jejich zvláštním, tajným místem, kde to mohli dělat. Právě tím se Club 57 lišil od dalších významných, podobně umělecky aktivních klubů tehdejšího New Yorku, především Mudd Clubu, vůči němuž sloužil jako jistá kulturní protiváha. Zatímco komunita Mudd Clubu se daleko více snažila být módní a cool, lidé z Clubu 57 prostě toužili užít si zábavy, jak jen mohli, bez jakékoliv přetvářky.
Mudd Club se otevřel zhruba ve stejnou dobu jako Club 57, avšak byl temnější a dekadentnější. Kdybyste jej navštívili během obzvlášť živé noci, mohli byste vidět lidi beroucí opravdu tvrdé drogy na záchodcích či souložící u zdi.
V Clubu 57 by se vám nic takového nestalo. A samozřejmě, Mudd Club samotný se snažil být punkovou verzí Studia 54, nejslavnějšího ze všech newyorkských podniků, jenž však byl daleko exkluzivnější a elitářský a z velké míry se točil kolem přítomnosti světových hvězd, jako byl Andy Warhol.
I Club 57 měl své hvězdy. Na mysl přijdou například Keith Haring, Jean-Michel Basquiat či Kenny Scharf. Ze všech z nich se stali proslulí umělci, jejichž sláva nevyhasla ani do dnešních dní. V kultuře klubu ovšem nehráli tak zásadní roli – byli součástí komunity téměř od počátku, pomáhali jí růst a sami s ní vyrostli, ale jako taková na nich nezávisela, spíše naopak. Andy Warhol by byl sám sebou, i pokud by Studio 54 vůbec neexistovalo. Umělecké počátky Keitha Haringa jsou však pevně spjaty s vlivem Clubu 57.
I přes svou nevinnost se však Club 57 nevyhnul řadě problémů. Obyvatelé okolních domů si často stěžovali na jeho hlasitost během hlubokých nočních hodin a snažili se klub všemi možnými prostředky vystrnadit.
Velmi dlouho přežíval díky ochraně Johna Jakubika, biskupa kostela, v jehož podzemí se nacházel. Trval na tom, že Club 57 je ve skutečnosti klubem mládeže místní farnosti a že kdyby byl uzavřen, neměla by kam se jít bavit a trousila by se po nebezpečných ulicích New Yorku. V jednom ze svých četných dopisů napsal: „Prosím, pochopte, že East Village [čtvrť, kde klub stál] není nejlepší z částí města a naše farnost je jediným místem, kde se naše mládež může bezpečně scházet.“
Ctihodný otec samozřejmě věděl, že Club 57 nemá nic společného s běžným shromaždištěm křesťanských ratolestí. A uvědomoval si i, že většina jeho členů o církev nejevila sebemenší zájem. Přesto je však chránil, neboť viděl hodnotu místní komunity a doufal, že když jim poskytne útočiště, udrží je v bezpečí před nástrahami rozpadajícího se města.
Rozzuření nájemníci však byli jen tou nejmenší starostí Clubu 57. Jeho vlivu si povšimli sběratelé umění, kteří se rychle začali shromažďovat v East Village. Množství galerií násobně vzrostlo a do hry poprvé vstoupily peníze. Umělci mezi sebou zápasili o slávu i kupce, což vedlo ke sporům a narušení přátelské, kooperativní povahy klubové kultury.
Ann Magnuson vyhořela v roce 1981 po letech každodenního plánování aktivit klubu a odešla s úmyslem soustředit se na svoji hereckou kariéru. Jiní zaujali její místo, avšak rychle se střídali a nedokázali zastat její unikátní, klíčovou roli. Stanley Strychacki stále dohlížel na klub, na původní žádost kostela, ale i on byl znaven vývojem věcí, neboť již nějakou dobu přítomný problém s heroinem přerostl do obrovských rozměrů. Několik z pozdějších manažerů klubu mu rovněž propadlo, ke Strychackiho zhnusení.
Steve Mass z Mudd Clubu vycítil příležitost získat části scény Clubu 57 pro svůj podnik a úspěšně se mu podařilo najmout řadu lidí včetně Keitha Haringa, jenž měl svou první velkou výstavu výtvarného umění právě v Mudd Clubu. Ačkoliv jeho úmyslem nebylo Clubu 57 ublížit, odliv významných osobností přesto předznamenával konec jedné éry.
V tomto čase také epidemie AIDS tvrdě zaťala spáry srdce komunity, čímž ji dále pochroumala. Kvůli tomu všemu Club 57 nakonec zahynul. Zklamaný Stanley Strychacki, neochotný sledovat další úpadek, se jej rozhodl v roce 1983 úplně zavřít.
Ačkoliv komunita Clubu 57 přežila jen velmi krátce, její dopad byl obrovský. Vytvořila vynikající umělce, kteří natrvalo ovlivnili naše pojetí o tom, co je to umění a jak by mělo být tvořeno. Společně s dalšími newyorskými kluby své doby pomohla utvářet punkovou kulturu do její dnešní podoby.
Po konci existence klubu se jeho členové rozletěli daleko od domova, od Evropy po Austrálii, a rozšířili tak jeho myšlenky všude po světě. Zpátky na místo, kde to všechno začalo, se nevrátili po více než třicet let.
Znovushledání přišlo až v roce 2017. Museum of Modern Art v New Yorku uspořádalo velkou retrospektivu o Clubu 57 a jeho vlivu na světové umění. Zahrnovala fotografie, videomateriály i obrazy pocházející přímo od lidí, kteří se kdysi podíleli na jeho fungování. Mnoho původních členů komunity se vydalo zpět do New Yorku, aby si připomněli své počátky a oslavili velkolepost časů minulých. Výstava se poměrně symbolicky odehrávala ve sklepě galerie, v elegantním odkazu na dávné umístění klubu ve sklepě kostela.
Klubová kultura zůstává i dnes velmi populární a vliv Clubu 57 a jemu podobných není těžké najít – mnoho klubů se snaží nabízet víc než jen hudbu. Pořádají přednášky a výstavy, na zdech jim visí obrazy a obecně slouží jako významná centra dnešní mladé kultury.
A ačkoliv Club 57 změnil umění jako celek, je jen příhodné, že největší část jeho dědictví zůstává těm, kdo jej původně vytvořili: mladým lidem ve sklepě, kteří se jen chtějí bavit a projevovat svou kreativitu bez omezení.
