- Reklama -

Robert Carrithers je fotografem, výtvarníkem, hercem a spisovatelem, jehož životní příběh je pevně spjat se třemi rozdílnými městy: New Yorkem, Berlínem a Prahou. Byl součástí komunity legendárního Clubu 57, která položila základy manhattanské subkultury v 70. letech a osobně se znal s Keithem Haringem, Jean-Michelem Basquiatem a mnoha dalšími proslavenými umělci tehdejší doby. Umění se dodnes nevzdal, i v Praze, kde nyní žije, je stále aktivní součástí místní tvůrčí scény.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ CO VÁS DOVEDLO K DRÁZE UMĚLCE?
Maminka mne před lety vzala do hodin umění, to byl úplný začátek, užíval jsem si je. Později jsem studoval herectví v Chicagu. Zprvu to pro mne bylo velmi náročné, nerad jsem vystupoval před lidmi. Časem jsem si ale zvykl.

❖ BYL JSTE SI JIŽ TEHDY JISTÝ, ŽE SE V ŽIVOTĚ CHCETE VĚNOVAT UMĚNÍ?
Byl jsem děcko, nevěděl jsem, co dělám, tak nějak mi to samo spadlo do klína. Původně jsem se učil na herce a záhy přestoupil na fotografickou a filmovou školu, ale nakonec jsem se vrátil k herectví. Vystupoval jsem v The Second City v Chicagu, což bylo improvizační divadlo. Později jsem se přesunul do New Yorku a když mi bylo sedmnáct, nastoupil jsem tam na Americkou akademii dramatických umění. To však nebylo mou jedinou motivací, proč jít do New Yorku: nadchlo mne dění kolem místní hudební scény. A pak jsem objevil Club 57.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ JAK K TOMU DOŠLO?
V podstatě náhodou, ukázala mi ho jedna žena z nějakého castingu s tím, že by se mi mohl líbit. Otevřela se přede mnou úplně jiná realita, bylo to velmi podivné místo. Mnoho lidí to už dnes neví, ale Club 57 byl ve sklepě polského kostela. Výzdoba se měnila každou noc, jednou byl zařízený pro filmy, jindy tu hrály kapely nebo se vystavovalo umění, pak všechno sundali a uspořádali tematickou párty. Bylo to jako neustále se měnící laboratoř kreativity. V té době byl New York nebezpečný, všichni byli šílení a nikdo neměl žádné peníze. Club 57 k sobě táhl zvláštní typ lidí jako magnet. Já sám jsem postupně přestal chodit do školy, protože jsem toho mohl v klubu udělat víc, mohl jsem volně vyjádřit sám sebe a popustit uzdu své kreativitě, nebyl jsem omezen tím, co se mne škola snažila naučit.

Club 57
+ Club 57 ležel na St Mark’s Place 57 v New Yorku.
+ Komunita se začala formovat kolem roku 1978 a rozpadat zhruba v roce 1983.
+ Club 57 sloužil jako kreativní zázemí pro newyorkské undergroundové umělce.
+ Navštěvoval jej Keith Haring, Jean-Michel Basquiat, Madonna a další.
+ V klubu kvetla poezie, performance art, hudba i další druhy umění.

❖ VE SVÉ PRÁCI SE SOUSTŘEDÍTE NA LIDI NA OKRAJI SPOLEČNOSTI A ČLENY UNDERGROUNDU. MÁ TO SVŮJ ZDROJ V KOMUNITĚ CLUBU 57?
Uvědomil jsem si, že tu byli vzácní lidé a skutečně silné osobnosti a rozhodl se, že o nich napíšu knihu. Měla se skládat hlavně z portrétů a rozhovorů, snažit se zachytit atmosféru místa a času. Nesla jméno 57 Varieties, ale nedostalo se mi příležitosti ji dokončit. Když jsem v roce 1983 odjížděl do Londýna, uložil jsem materiály u jednoho kamaráda, neboť jsem nechával nějaké lidi žít v mém bytě na 10th Street, zatímco jsem byl pryč. Když jsem se vrátil o pár let později zpět, zjistil jsem, že ty materiály ztratil. Byl jsem z toho zničený.

Mnohem později mne oslovil Louis Armand a požádal mne, abych vytvořil fotoknihu na podobné téma. Nakonec se projekt rozvinul nad původní rámec a během tří let jsme společně vytvořili dvě knihy. První z nich, City Primeval: New York Berlin Prague, která vyšla v roce 2017, je sbírkou pamětí mnoha umělců z oněch tří měst, ve kterých jsem žil. Snaží se ukázat, jak se jejich atmosféra od osmdesátých let změnila. Druhá, Downtown Luminaries, je velmi osobní a zaměřuje se přímo na komunitu Clubu 57. Jejím smyslem je takříkajíc přinést osmdesátky do dneška a inspirovat mladší generaci.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ BĚHEM SVÉHO ŽIVOTA JSTE PRACOVAL S MNOŽSTVÍM UMĚLCŮ. JE NĚKDO, KDO VÁS OBZVLÁŠŤ OVLIVNIL?
Všichni ti lidé, které jsem potkal v Clubu 57. Mnozí z nich se nikdy neproslavili, ač by si to zasloužili, například John Sex nebo Wendy Wild. Ann Magnuson vedla celý klub, Tom Scully byl jedním ze zakládajících členů. Lidé jako oni, nejen z Clubu 57, ale z celé tehdejší komunity, všichni byli úžasní. Tehdy tam bylo takové množství energie, že se jí nedalo uniknout, inspirace na člověka číhala všude, kam se pohnul. Bylo to jako otevřít dveře do nové, kouzelné dimenze.

❖ JAKÁ BYLA ATMOSFÉRA CLUBU 57 A NEW YORKU OBECNĚ V TÉ DOBĚ? JAK SE LABORATOŘ KREATIVITY PROJEVOVALA?
Když jsem se v roce 1979 poprvé nastěhoval, bylo to extrémně nebezpečné místo, v 10th Street se vyskytovalo množství dealerů drog. Nejprve mne to děsilo, ale pak jsem se s těmi lidmi seznámil a zjistil, že chránili každého, kdo žil v jejich bloku, starali se, aby se jim nic nestalo. Můj byt byl vykraden, ale oni mě ujistili, že je to běžné a už se to nebude znovu opakovat. Drželi mi otevřené dveře, říkali mi jménem, bylo to přátelské. Ale pokud jste šli dál směrem na východ, stávaly se ulice pořád více a více nebezpečnými s každým dalším blokem, jako na různých úrovních Danteho Inferna.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ BYL JSTE NĚKDY PŘEPADEN?
Dvakrát. Obvykle jsem si dával dobrý pozor na svoje okolí a pozdě v noci se držel v rušných ulicích, ale tentokrát ne. Byl jsem trochu opilý a něčím rozčilený, takže jsem nebyl zrovna nejvšímavější. Uslyšel jsem kroky a pak mne nějaký velký chlapík stiskl a zvedl do vzduchu a já ztratil vědomí. Říkalo se tomu brooklynské škrcení, jak jsem se později dozvěděl. Zloděj si vzal můj batoh a utekl, měl jsem štěstí, že se mi nic nestalo.
Když se to stalo podruhé, přiložil mi mladík v motorkářském oblečení nůž ke krku. Podal jsem mu asi padesát centů a on křičel: ‚To je všechno, co u sebe máš?‘ A pak mi dal dolar, protože mu mě bylo líto.

❖ DNES UŽ JE TO ÚPLNĚ JINÉ MÍSTO…
Tehdy se mísilo nebezpečí se vzrušením. Nic nebylo nemožné, žilo se levně. Můj byt měl nájem asi 120 dolarů, dnes by to samé místo vyšlo na více než 2 000 dolarů. Lidé nemuseli neustále pracovat, aby zaplatili nájem, mohli mít jen nějakou menší práci a svůj čas věnovat umění. Každou noc se děla nějaká velká akce. Nejprve jen v Clubu 57, ale poté se otevřel The Mudd Club a pak Danceteria… a najednou se zformovala celá komunita. Od roku 1979 do roku 1983 to bylo krásné, ale pak se New York rychle gentrifikoval a jeho kouzlo se postupně vytratilo.

❖ PROTO JSTE SE TEHDY PŘESUNUL DO LONDÝNA?
V tu chvíli už jsem byl trochu vyhořelý. Dostal jsem příležitost pracovat tam pro pár časopisů a znal jsem některé z místních lidí, mezi New Yorkem a Londýnem existovala ‚kulturní výměna‘, hudebníci a jiní umělci z jednoho města přijeli do druhého a vystupovali.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ TAKÉ JSTE STRÁVIL NĚJAKÝ ČAS V JAPONSKU, KDE JSTE NATÁČEL DOKUMENT. JAKÉ TO BYLO?
Velmi provizorní. Vůbec jsem nebyl obeznámený s technikou, co mi dali, velkou videokamerou, jakou jsem nikdy předtím nepoužil. Měl jsem asi tři dny na to, abych se s ní naučil. Bylo to náročné, ale zvládl jsem to.

❖ BYLO TO TAK VÍC VZRUŠUJÍCÍ?
Jasně! Ale nikdy jsem si nebyl jistý, jestli dělám věci správně… Žena, pro kterou jsem točil, Koy, byla hudebnicí z New Yorku, co žila v Japonsku a spolupracovala s místními umělci. Byla dost ostrá, chodila s jedním chlápkem z Yakuzy (japonské mafie, pozn. red.), měl tetování všude. Hodně se vztekal, rozbíjel věci, pořád se hádali. Jednoho dne jsem k nim přišel a ona měla hlavu v troubě. Bylo to šílené, ale postupně se to zlepšilo. Bavil jsem se, ale dokument nakonec pro nedostatek peněz nevznikl.

❖ HODNĚ SE POHYBUJETE PO SVĚTĚ, HLAVNĚ MEZI PRAHOU, BERLÍNEM A NEW YORKEM. PREFERUJETE JEDNO Z TĚCHTO VÝZNAMNÝCH MÍST VAŠEHO ŽIVOTA PŘED OSTATNÍMI?
Každé město je úplně jiné, povahou i atmosférou, mám z nich rozdílné pocity. Praha pro mne znamená mysticismus a snadný pohyb z místa na místo, cítím se tu pohodlně. Daleko víc než v Berlíně, protože ten je teď Mekkou umění a stěhuje se tam obrovské množství lidí, je těžké tam přežít.

❖ JE BERLÍN, DNEŠNÍ CENTRUM UMĚNÍ, PODOBNÝ NEW YORKU Z OSMDESÁTÝCH LET?
Moc ne. Ale kultura tam žije, neustále se něco děje. Na druhou stranu tam panuje velká konkurence, příliš mnoho umělců se shromáždilo na jednom místě. Činí to město vzrušujícím, ale v důsledku také čím dál dražším. Zdá se mi typické, že se umělci
sejdou – obrazně řečeno – na nějakém špatném místě, což mu najednou dodá kreativitu a pozornost. Tento stav se kumuluje, až dojde k přesunu obyvatelstva a zvednou se ceny. Lidé, kteří tu dříve žili, se musí vystěhovat, protože si své bydlení nadále nemohou dovolit. Doufám, že se tomu Praha vyhne.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ CO VÁS PŘIVEDLO DO PRAHY?
Dopisoval jsem si s jednou dívkou, která v Praze žila. Roku 1990 jsem se ji rozhodl navštívit. Užil jsem si týden v Berlíně s pár přáteli a pak odjel na výlet do Prahy, kde jsem měl strávit další týden a poté se vrátit zpět do Berlína. Praha byla úplně jiným světem, hodně mi připomněla mé první měsíce v New Yorku, hlavně svou syrovostí, proto jsem si nakonec zájezd protáhl na dva měsíce.

Navštívil jsem jedno místo na Letné, říkalo se mu Stalin, nyní tam stojí Kyvadlo. V té době se tam ovšem rozprostíral podzemní bunkr. Po několik týdnů v něm probíhal speciální festival s kapelami, vystoupeními a uměním obecně, skutečně jako v New Yorku v osmdesátkách. Vše bylo hodně optimistické, lidé i atmosféra, nadšení revoluce se ještě nevytratilo.

❖ JSTE STÁLE SOUČÁSTÍ PRAŽSKÉ UMĚLECKÉ SCÉNY?
Snažím se. Vytvořili jsme tu City Primeval, pracoval jsem pro Art Prague a Prague Photo, zajišťoval jsem pro ně zahraniční umělce. Také pracuji na vystoupeních skupiny Aliens. Jsou to mladí lidé, mají speciální vizáž a spoustu nadšení. Inspirují mne, rád se učím od mladší generace, právě tak jako se oni učí od té staré. Díky nim jsem začal uvažovat nad klubovou kulturou New Yorku a Londýna osmdesátých let. Lidé tehdy nechodili do klubů jenom proto, aby se bavili, opíjeli a brali drogy, ale rovněž kvůli kreativitě a sebevyjádření. V Praze dřív nic takového nebylo, ale nyní se to díky lidem, jako jsou Aliens, postupně začíná měnit.

Autor fotografie: Martin Šimral

Kromě toho navíc zkouším něco, co jsem nikdy předtím nedělal, říkám tomu elektrický mysticismus. Myslím, že to k Praze skvěle sedí. Mysticismus je ta první věc, co se mi vybaví, když nad ní přemýšlím, Praha byla postavena Zednáři na základě posvátné geometrie. Rád bych sem přivedl vystupující z různých koutů světa, spolupracuji například s londýnsku kapelou Frixion. Představuji si to jako znovuoživení staré mystické tradice pomocí dnešních technologií, hudebně i vizuálně.

❖ BUDETE VYSTUPOVAT SPOLU S NIMI?
Ne, jen to produkuji a spřádám nápady. Ale možná někdy v budoucnu dostanu inspiraci pro něco vizuálního nebo pohybového.

❖ MLUVÍTE ČESKY?
Malinko. S českými přítelkyněmi jsme si někdy slibovali, že budeme mluvit anglicky i česky, ale nikdy to nedopadlo, jeden z nás byl vždy líný. Musel bych odjet někam bez sebemenšího rozptýlení, abych se mohl pořádně naučit jazyk.

❖ TĚŽKO SI VÁS PŘEDSTAVIT, JAK NĚKDE SEDÍTE A KROMĚ UČENÍ SE NIC JINÉHO CELÝ DEN NEDĚLÁTE.
Ve skutečnosti se to už jednou stalo. Když jsem pracoval na poslední části knihy City Primeval, odjel jsem do Lovosic a strávil tam tři měsíce. Ráno jsem vstal, přečetl jsem si něco málo zpráv, a pak začal psát nebo skládat dohromady pár nápadů. Po obědě jsem se procházel, bylo to skvělé. Ale také to byl ten jediný případ, kdy jsem něco takového udělal.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ JEDNOU JSTE ŘEKL, ŽE UMĚLCE VIDÍTE JAKO ANDĚLY, KTEŘÍ SE OBĚTUJÍ VE JMÉNU KREATIVITY. VIDÍTE TAK I SÁM SEBE?
Poslední dobou neprožívám snadné časy, takže oběti tu jistě jsou. Obecně řečeno, umělci mají své dobré a své špatné chvilky, většinou dost extrémní. Ale i to nejhorší může vést k něčemu dobrému. Když jsem na tom špatně, snažím se vytvořit něco pozitivního, je to lepší přístup než jen být smutný a vypít dvacet piv.

❖ MYSLÍTE SI, ŽE VEŠKERÉ UMĚNÍ VYŽADUJE OBĚTI?
Pokud vaši rodiče nejsou výjimečně bohatí, tak ano. Za umění se v dnešní době moc neplatí a vlády snižují rozpočty pro kulturu. Myslím si, že umění je duší každé kultury a každého města – když jim ho vezmete, jsou prázdná. Je to smutné, děje se to všude kolem a stalo se to i tehdy v New Yorku. Změny se nejprve dotkly malých podniků, divadel, dílen, klubů a podobně, protože majitelé budov jim mohli bez omezení zvedat nájmy. Zničilo to celou tu kulturu.

❖ ZABILA JI PODLE VÁS HRABIVOST?
Ano, začalo to v roce 1983. Postupně se dostaly na scénu peníze, přišly sociálně-kulturní změny, přišlo AIDS. Stalo se moc věcí naráz a komunita se nedokázala vzpamatovat. Lidé mluví o Paříži z dvacátých let, ale jak dlouho to vydrželo tam? Moc dlouho ne. I když je mnoho energie a kreativity na jednom místě, postupně se spálí. Nic netrvá věčně.

❖ JE TO ŠPATNÉ? KAŽDÁ ZMĚNA VEDE K NĚČEMU NOVÉMU…
Není tu možnost volby, takový je život. Musíte se přizpůsobit a posunout k lepším věcem. Poučit se z toho, nebo o tom něco napsat. Jak jsem říkal, vytvořit něco pozitivního ze všeho negativního. Nic netrvá věčně, v osobním životě ani v kultuře. Brání to nudě.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ ZMÍNIL JSTE, ŽE MNOHO ČLENŮ PŮVODNÍ KOMUNITY JE JIŽ PO SMRTI. CÍTÍTE, ŽE JE VAŠÍ POVINNOSTÍ BÝT JIM SVĚDKEM?
Jednoznačně. Musíme udržet vzpomínky naživu, nést pochodeň dál, aby oheň neuhasl. To je důvod, proč vzniklo Downtown Luminaries. Kvůli tomu také spolupracuji s Aliens. Oni ale musí jít svou vlastní cestou, nikdy by se nemělo dělat to samé dvakrát.

Kromě toho navíc budu učit na vysoké škole v Praze kreativní média. Mám možnost ovlivnit mladé lidi. Je to experiment, který bude trvat do ledna, doufám, že se mi podaří je inspirovat. Nechtěl bych ale učit celý svůj život, z toho bych se zbláznil. Učitelé to mají opravdu těžké, musejí provádět obrovské množství přípravy a jsou placeni hůř než někdo, kdo sbírá odpadky. Přesně v tom leží jádro problému. Bez toho, aby dostávali dobré peníze, nemůžeme mít dobré učitele, a bez dobrých učitelů nemůžeme mít dobrý vzdělávací systém, který je pro společnost nesmírně důležitý. Vše se neustále opakuje v tom samém odvěkém cyklu. Naštěstí se ale někteří studenti sami vzdělávají.

❖ ŘEKL BYSTE, ŽE NÁS ČEKÁ TEMNÁ BUDOUCNOST?
Býval jsem optimista, ale teď jsem realista… alespoň nejsem pesimista. Vše se točí v kruhu. Nežijeme ve zvlášť pěkném čase, pokud zvážíme, jaké věci se ve světě dějí. Těžko se to předvídá, možná se všechno rozpadne a kolo se roztočí znovu, možná ne.