Divadlo Archa ožilo ve dnech 16–27. listopadu 22. ročníkem mezinárodního festivalu dokumentárního divadla, který se odehrál v divadle Archa.Tématem bylo „Nebe, peklo, ráj“ a mezi uvedenými inscenacemi environmentální problematika. A jak hodnotím představení, které jsem měla možnost navštívit?

První představení, které jsem v rámci festivalu viděla, bylo s Teatro Nest v Neapoli. Devět mladých lidí si prošlo metodou extrémního naslouchání vedenou Janou Svobodovou a výsledek přivezli jako premiéru na tento festival. To, co jsem měla možnost vidět, byla multimediální koláž životních příběhů performerů, kde ústředním motivem byla snaha dosáhnout až k vrcholu, být nejlepší, vyhrát a kromě toho milovat Neapol. Z jeviště na vás přímo sršel italský temperament a všech devět mladých performerů mělo publikum obtočené kolem prstu. Každý napjatě poslouchal Domenica, který vypráví o tom, jak nedostal vytouženou roli v Sorentiniho filmu, přesto, že se na ni perfektně hodil. Jako samuraj nám odrecituje text oné postavy a svůj výstup končí rozhořčený křikem: „Proč ne já?“ Když jiný performer recituje Shakespearovskou postavu a přitom se na vás jako vlna valí jeho holografická projekce, tak zažíváte pocity podobné těm, co prožívali diváci v antice, kdy bylo jasně čitelné, kdo má moc nad prostorem, zda herci nebo diváci.

Na úplně opačném spektru stálo představení Osm krátkých skladeb za života Ukrajinců pro západní publikum. Toto velmi intimní představení podle textu mladé ukrajinské spisovatelky Anastasie Kosodii, ve mně zanechalo spoustu emocí. Díky tomu, že každá z hereček byla z jiné části světa, se na jevišti mísilo mnoho jazyků. Pro mě to celému představení dodávalo větší pocit ryzosti a upřímnosti. Po celou dobu představení se na jevišti za zády hereček promítal plný text Anastazie Kosodii v českém a anglickém jazyce. Mezi herečkami byla i jedna Ukrajinka a díky tomu pasáže, ve kterých se odrážela ukrajinská kultura, působily hodnověrně. Myslím si, že by neuškodilo, kdyby představení bylo povinné pro všechny, kdo v dnešním čase zlehčuje utrpení a události na Ukrajině. Protože díky naprosto civilnímu způsobu podání, kdy se Anastazia i herečky dotýkají těžkých témat, ale nezabředávají do nich příliš, neodnášíte si žádný pocit nátlaku na váš soucit. Věcně a stručně vidíte syrovou skutečnost devastace národa, který přitom má co světu nabídnout.

Představení Zbytečnosti od Spielraum Kollektiv zase přineslo pohled z budoucnosti, který se pokoušel reflektovat současnou dobu, jako dobu tzv. zbytečností, tedy věcí, které je nutné mít k tomu, abyste byli považováni za moderního a zajímavého člověka 21. století. Na začátku vidíme dva herce jako humanoidní roboty, kteří se v expozici zbytečností připravují na návštěvu sponzora. V momentě, kdy sponzor dorazí, začíná prohlídka expozice. Ta se odehrává formou parodických scén, které reprezentují důležité výdobytky 21. století. Jedna z nejlepších byla scéna, při které se sponzorovi představovala dovážková služba, kdy herci začali uctívat z nebe se snášející tašku Woltu. Úplně na dně stříbrného prostoru tašky ležel malý hamburger od Mcdonaldu, ještě přidat kečup, který odněkud z prostoru herci vytáhli a rituální hody začínají. Kečupem si všichni natřeli na tělo jakási válečná tetování. Pak bylo třeba vše uklidit, důležité bylo použít a spotřebovat kvantum různých čistících prostředků. Po tomto momentu nastává v představení zlom, protože se sponzor začal dotýkat exponátů, propadl se do simulované reality 21. století, odkud jej musí jeden z robotů zachránit. Naráz před sebou máme dnešní realitu komentovanou přístrojovým hlasem z budoucnosti. Nejlepší popis, který hlas o dnešní době pronese, je věta, že problém člověka 21. století je vždy nedostatek místa a příliš mnoho věcí nezávisle na tom, jak je velký prostor, který obývá. Pro sponzora ale tato část nakonec končí nešťastně. Jelikož je jeho mozek již infikovaný potřebou hromadit, nezbývá robotům nic jiného než jej zabít. Hra končí tak, že ze sponzora se stává součást expozice. I přes to, že nápad inscenace byl skvěle promyšlený a téma nabízelo mnoho rozměrů interpretace, nepodařilo se mi odnést si konzistentní dojem. Bohužel jsem příliš často z děje hry vypadávala a zejména začátek inscenace pokulhával tím, že byla na jevišti příliš dlouhá sponzorova nečinnost. 

Inscenace Kůrovec od Amálie Poledníčkové a kolektivu byla první s čistě environmentální tématikou. Výtvarná instalace se stejnojmenným názvem v prostorách Pragovka Art District ožila pro tuto chvíli divadelní performací. Tajemný svět, vytvořený jako simulace vojenského prostoru Březinka, který obývá malý nenasytný brouk. Kusy světelně objektové instalace připomínají popadané tlející stromy, rozježděnou půdu po těžkých těžebních strojích, les, který dodýchává. Celková roztříštěnost instalace dodává inscenaci o to větší autentičnost, věříme, že před námi se odehrává boj o zmrtvýchvstání lesa. Dvě herečky rozehrávají instalaci, ve které se život malého brouka ničitele mísí s výpověďmi pracovníků zasaženého území. Musím se přiznat, že uměleckých projektů, které by se nějakým způsobem snažily reagovat na environmentální problematiku, jsem už pár viděla, ale tohle byl jediný, který na mě zapůsobil smysluplně a že se nesnaží nic banalizovat, ani přinést svůj konkrétní pohled přesto, že aktér je do problematiky zasvěcen jen minimálně. 

Druhým představením od Silke Huysmans & Hannes Dereere z Belgie s čistě environmentální tematikou bylo Zčistajasna. Toto multimediální představení pojednávalo o hlubokooceánské těžbě a otázkách s ní spojených. Celé představení bylo vlastně takovým zamyšlením nad tím, kam nás honba za bohatstvím moře dožene. Kdy nám všechny ty havárie budou stačit? Co čekáme, že nalezneme na pomyslné hranici těžby? Takové a podobné otázky zněly z plátna na jevišti. Představení je opět pohled do budoucnosti. Sledovali jsme na plátně, jak se kdesi v moři snaží těžební loď pomocí důlního robota vytěžit rudy kovů, kromě nich jsme na plátně viděli loď vědců a aktivistickou loď greenpeace. Na jevišti sledujeme Silke a Hannes, kteří vedou virtuální rozhovor budoucnosti. Tři lodě se třemi názory a dva lidé jako veřejnost a jejich společná debata ohledně hlubokomořské těžby. Díky multimediálnímu provedení jsem měla pocit skutečné účasti na rozhodném okamžiku budoucího světa. Díky tomuto divadelnímu zážitku mám možnost lépe reflektovat a porozumět současné situaci okolo hlubokooceánské těžby, na kterou jsem zvyklá se dívat prizmatem environmentálního aktivismu. 

Závěrečné představení Konec od Bertranda Lesca a Nasiho Voutsase z Manchesteru se navracelo opět k sociální rovině. Jejich představení byl vlastně jeden velký experiment s divákem. Vydrží pesimistickou vizi budoucnosti světa a života herců, když bude podána vcelku banální formou? Sledovali jsme dva starší muže, kteří s naprosto vážným výrazem předváděli kreace připomínající tanec, hrála šlágrová klasická hudba a občas na nás z plátna promlouvala slova o budoucnosti. Obsah byl jednoznačně nadřazený formě. Dokonce v jeden moment oba herci vystoupili ze svých rolí a v interakci s diváky žádali o vyfocení. Představení tak dostalo naprosto civilní charakter a z podivných sehraných pohybů dýchala jakási naléhavost, jinak jsem ale spíše vyhlížela konec představení, protože na mě bylo příliš rozplizlé do experimentu, od kterého jsem nevnímala žádnou konkrétní otázku ani sdělení, pouze naťukávání. 

Celý festival ve mně zanechal spoustu hlubokých dojmů a probudil zájem o dokumentární divadlo, které jsem předtím neznala. Těším se rozhodně na další ročník a doufám, že snad bude moci být jeho celkové vyznění mnohem více pozitivní. Žádné z představení nemohu označit za vyloženě špatné, na každém byl patrný velký kus práce, jen nároky na diváka byly někdy příliš vysoké. Nezbývá, než se nechat překvapit, kam se festival v dalším roce posune.