Do Španělska se jezdí zejména k moři. Hlavní město Madrid uprostřed vyprahlé Kastilie je lehce opomíjená destinace především kvůli horku. A v červenci je to prý vůbec nejhorší. „Náš tým“, tedy moje žena a já, se rozhodnul přesvědčit se, co je na tom pravdy. První dojmy nebyly vůbec špatné. Po ránu a večer profukoval široké madridské třídy příjemný vánek. Do menších uliček se sice nedostal, ale i tak bylo ve španělské metropoli lépe, než je mnohdy v našich městech. Madrid je totiž, byť v uctivé vzdálenosti, zvláště ze severu obklopený horami. Toho si všimne cestující v mírně poskakujícím letadle, pokud přilétá z této světové strany. V ulicích města je ale trocha větru požehnáním. Musím ale přiznat, že v druhé polovině týdne se oteplilo, vítr ustal a město začalo sálat horkem. Hlavně přes poledne, to znamená nejméně až do takových tří, čtyř odpoledne, to bylo velmi znát. Nezbylo než najít vhodný klimatizovaný prostor.
Nejznámější madridskou obrazárnu Prado bychom ovšem navštívili za každého počasí a nejen kvůli klimatizaci. Je zde vystavena úctyhodná sbírka španělského, ale nejen španělského, výtvarného umění 17. a 18. století i starší díla. Můžeme tu vidět Murillovy křehké Madony takřka na prahu zletilosti i plátna El Greca, na nichž se vše včetně postav dynamicky vztahuje nahoru k nebi. V uvolněné stylizaci tak daleko předbíhají svoji dobu. Naopak Velazquezovy portréty vládců a dvořanů zaujmou snahou vystihnout co nejvěrněji nejen podobu, ale i povahu portrétovaného. U oficiálních zobrazení urozených mužů a žen na koních ovšem vyniká bohatý oděv, případně statně vypadající kůň, který celou tu nádheru nese.
Jedním z magnetů Prada je také dílo Francisca de Goyi. Působivé je jeho dramatické zobrazení scén z protinapoleonského povstání i takzvané černé malby z jeho pozdního období, které původně vymaloval na stěny svého tehdejšího domu. Je to zdařilá přehlídka depresivních nočních můr. Rozlehlý třípatrový palác plný obrazů ovšem nelze zvládnout za jeden den.
Totéž se jistě dá říct i o Muzeu Thyssen-Bornemisza, které je od Prada co by kamenem dohodil. Tam zaujmou bohaté sbírky impresionistů i meziválečné moderny, které tvoří působivý celek a dávají představu o obrovské energii uvolněných tvůrčích sil zbavených akademických omezení. Jinak se tu samozřejmě setkáte s uměním v rozpětí od gotiky až po současnost.
Centrum umění královny Sofie (Centro de Arte Reina Sofía) jako jediné sídlí v moderní budově. Stálé expozici vévodí Picassova Guernica. Teprve při pohledu na originál začnou pořádně vynikat jednotlivé části kompozice a vztahy mezi nimi. Najdeme tu i díla dalších hvězd klasické moderny jako hravé abstraktní kompozice Joana Miróa, bujné fantazie Salvadora Dalího, cynické karikatury Georga Grosze a řadu dalších. Zajímavé jsou také kolekce grafické tvorby např. politických plakátů z doby španělské občanské války.
Madridské bulváry a ulice jsou o poznání méně vybaveny zelení než například pařížské. Stromy jsou soustředěny hlavně ve větších parcích. I jinak je zřejmé, že vody tu není nazbyt. To je bohužel vidět i na chodnících a komunikacích v centru, po kterých se evidentně neprojel kropicí vůz už hezky dlouho.
Centrum Madridu není vlastně příliš veliké. Od rozlehlého královského paláce na západě se dostanete k neméně impozantnímu Pradu na východním okraji centra zhruba za hodinku chůze. Na relativně malé ploše se potkává zdobná secesní architektura s moderními výškovými stavbami, které se tu začaly objevovat od dvacátých let 20. století. Madrid se začal rozvíjet od 16. století, kdy se stal hlavním městem. Z doby vlády Habsburků stojí za návštěvu Plaza Mayor, uzavřené náměstí obdélníkového půdorysu opatřené podloubím, což je tady výjimka, do kterého se vstupuje čtyřmi branami. Náměstí je oblíbené a vyhledávané místo a vždycky tomu tak bylo. Dříve se tam konala rytířská klání, býčí zápasy, divadelní představení a monstrprocesy s kacíři. Dnes je obklopeno ze všech stran hlavně restauracemi.
Nedaleko také stojí tržnice Mercado de San Miguel. Je sice umístěna v secesní budově, ale před patnácti lety byla přeměněna v gastronomické nákupní centrum. Výběr pochutin vypadá lákavě, ale je silně turisticky přeplněná. Mnohem útulnější, klidnější a příjemnější je Mercado de San Fernando na okraji přistěhovalecké čtvrti Lavapiés. V těsném sousedství tržnice je navíc kino La Filmoteca, kde se prakticky denně promítají čtyři filmy v původním znění nejrůznějších žánrů i doby vzniku. Tak se tu spolu potkává například hollywoodská klasika s artovou lahůdkou od Jean-Luc Godarda nebo němý film s muzikálem.
Madrid je tak trochu několik vyhraněných světů vedle sebe, které spolu vcelku úspěšně koexistují. Památky po Habsburcích i Bourbonech, barokní a secesní stavby, optimismem hýřící poválečné mrakodrapy i multikulturní, přistěhovalecká komunita. To všechno samozřejmě najdeme i leckde jinde. Tady ale jako by každá etapa měla vyhrazený kus sama pro sebe. Stojí to za vidění.
