Oblečení made in nelidské podmínky

Co byste udělali, kdybyste v nově zakoupených jeansech našli vzkaz s voláním o pomoc jednoho z dělníků, který kalhoty šil? „Dvanáct let v řetězech“ čínského pracanta oděvních firem je jedním příběhem z miliónů. Zatím to ale nevypadá, že by se dočkal Oscara, ba co víc, šťastného konce.

Tenhle článek si neklade za cíl ukázat prstem na všechny, co nakupují v Primarku a jiných obchodech, které smrdí novodobou otročinou. Od autorky by to bylo pokrytecké, protože sama jejich oblečení nosí. Jde o to uvědomit si, že se takové věci vůbec dějí a začít přemýšlet, jak změnit jednání oděvních firem.

Nedávno oblétla svět zpráva, že v severoirském Belfastu našla jedna zákaznice Primarku ve svých nových kalhotách vzkaz, kde stálo: „SOS – jsme vězni ve věznici Xiang Nan v provincii Chu-pej v Číně. Naší prací je vyrábět módní oblečení pro export. Pracujeme 15 hodin denně a jídlo, které jíme, by neměli jíst ani psi nebo prasata. Pracujeme tak tvrdě jako voli na poli. Vyzýváme mezinárodní společenství, aby odsoudilo čínskou vládu za porušování našich lidských práv!“

Poprasku kolem zašité zprávy předcházel ještě tragický osud dělníků v továrně na oděvy nejen firmy Primark, ale třeba i H&M v bangladéšské Dháce, kde při zřícení nekvalitně postavené tovární budovy na oděvy v roce 2013 zemřelo 1127 zaměstnanců. Tyto události vyvolaly, nejen ve světě módy, vlnu odporu a právě katastrofa v Dháce dala vzniknout akci „Fashion Revolution Day“.

Den módní revoluce připadá na 24. duben (den, kdy se stala tragédie v Dháce). Myšlenka je taková, že v tento den se lidé po celém světě, kterým není jedno, za jakých podmínek jejich oblečení vzniká, ptají – prostřednictvím sociálních sítí a mnoha jiných komunikačních prostředků – kdo ušil jejich oblečení. Tito lidé žádají transparentnost. Alarmující je fakt, že samotné oděvní řetězce mnohdy pořádně neví, kde přesně a za jakých podmínek jejich móda vzniká.

V dubnu loňského roku tisíce lidí tweetovalo svou otázku oblíbené módní značce, jen naprostý zlomek dostal uspokojivou odpověď.
Celá akce má za cíl upozornit na to, že lidé, kteří milují módu a mají své oblíbené značky, skutečně dbají na to, za jakých podmínek byly jejich svršky a doplňky vytvořeny. Samozřejmě nejde o jediný den v roce, apel na oděvní řetězce by měl být neustálý.

Možná díky tomu skutečně dokážeme změnit podmínky pracantů v rozvojových zemích. Představa, že všichni dostanou zaplaceno přesně tolik, kolik si zaslouží, je možná naivní, ale pro začátek by stačilo, aby se lidé nemuseli bát o vlastní životy. Aby nevykonávali rizikové povolání při činnosti jako je šití kalhot. Aby pracovali maximálně deset hodin a ne šestnáct.

Módní návrhářka Vivienne Westwood nabádá k tomu, aby lidé kupovali módu méně, ale zato kvalitnější. Čímž se rozumí i fair trade oblečení. Manželka Bona z U2 Ali Hewson má svou vlastní oděvní značku s názvem EDUN, která je stoprocentně fair trade. Podobných značek stále přibývá. Jejich jediná nevýhoda je v ceně. Na druhou stranu, můžete se řídit heslem Westwood.

Problematika fair trade je živé téma, nejen v módním odvětví. Západní společnost je jeden velký konzum, to není žádná novinka, ale malé změny, které začínají u nás, mohou mít skutečně vliv na změny velké. Schválně, zkuste se dvacátého čtvrtého dubna 2015 zeptat ve vašem oblíbeném obchodě – kdo ušil moje oblečení?

Více informací o kampani Fashion Revolution Day najdete na www.fashionrevolution.org.