Příběh filmu: Casablanca

Letos na podzim uplyne již 80 let od světové premiéry jednoho z nejikoničtějších filmů klasického Hollywoodu, který divákům přinesl kultovní charaktery a hlášky, které se dodnes objevují v žebříčcích těch nejproslulejších. Jak ale Casablanca vznikala a proč se stala tak nesmrtelným snímkem, který svou precizností a komplexností dodnes fascinuje i inspiruje? 

Vytváření legendy

Okolnosti vzniku snímku a počáteční nedůvěra většiny zúčastněných v tento projekt jsou minimálně stejně zajímavé, jako strhující příběh, který film předkládá. Musíme si uvědomit, že snímek byl svou tématikou ve své době nesmírně aktuální. Roku 1942, v době natáčení Casablancy, už ve světě naplno zuřila válka. A Hollywood byl k zobrazování druhé světové války zatím velmi zdrženlivý i proto, že velké procento americké veřejnosti nemělo tehdy tušení o tom, jak moc velkých zvěrstev se nacisté v Evropě dopouštěli. 

Do vydání Casablancy tak v Hollywoodu vznikly pouze dva filmy, otevřeně se vyjadřující k druhé světové válce. Prvním byl roku 1940 Chaplinův Diktátor a druhým pak v roce 1942 snímek Být či nebýt od Ernsta Lubitsche. Oba filmy však byly žánrem satirické komedie, které se nacistickému režimu vysmívaly a zesměňovaly jej. Přijít tak s vážným válečným romantickým dramatem bylo pro studio Warner Brothers krokem do neznáma. Nicméně faktorů, které film předsuzovaly k neúspěchu, bylo mnohem více. 

Scénář je adaptací divadelní hry s názvem Everybody comes to Rick’s, která však na divadelních prknech nestihla být uvedena, jelikož její scénář studio bratří Warnerů odkoupilo pro svůj připravovaný film. Suma za původní scénář čítala 20 000 dolarů, což tehdy byla nejvyšší zaplacená částka za neuvedenou divadelní hru. To bylo atypické i proto, že scénář měli na svědomí relativně neznámí autoři Burnett a Alison.

Přepis scénáře pro filmová plátna byl však problematický proces. Psaním byli pověřeni, k nelibosti producentů, bratři Epsteinovi, kteří pod nátlakem studia scénář neustále přepisovali, přepisovali a přepisovali. Do celého procesu psaní byl následně přibrán další scenárista z důvodu měsíční absence bratrů Epsteinových při práci na jiném filmu. Když se pak v dubnu začalo natáčet, polovina scénáře stále nebyla dopsána. To vedlo k tomu, že se snímek natáčel veskrze chronologicky, což není zvykem. Kvůli tomuto kroku nabobtnával i rozpočet a celý proces natáčení se brzdil. 

Při dopisování scénáře během natáčení pak byly probírány mnohé varianty, kam by měl příběh směřovat a jak by měl být uzavřen. Nikdo ze štábu tak pořádně nevěděl, co se bude příští týden točit. O to víc fascinuje, s jako čistotou je celý příběh vystavěn a odvyprávěn. Což dokládá nejen jeho prezence v nespočtu žebříčcích oslavující nejlepší scénáře v historii kinematografie. 

Ačkoliv byl snímek celý, až na pár scén, natočený ve studiích Warner Brothers, původní rozpočet se kvůli výše zmíněným problémům překročil o 75 tisíc dolarů a celková částka nakonec činila 1 039 000 dolarů, což na tu dobu bylo, vůči ostatním produkcím, vysoko nad průměrem. Celková produkce se pak markantně opozdila. První klapka padla o měsíc později, než bylo původně plánováno, a poslední doklapla necelé tři měsíce po té první.

Celou zmatečnou produkci, u které většina nevěděla, kam vůbec směřuje, měl ukočírovat původem maďarský režisér Michael Curtiz, ačkoliv první volbou pro režii byl William Wyler. Ten však kvůli pracovní zahlcenosti nebyl schopen projekt přijmout a snímek tak připadl Curtizovi jako druhé volbě. 

Maďarský svéráz platil v té době za jednoho z předních žánrových režisérů, který byl schopen natočit v podstatě cokoliv. Měl na svědomí gangsterky, dobrodružné filmy, pirátské filmy a později se vrhl i do historických velkofilmů, komedií nebo muzikálů. Ne nadarmo ho Steven Spielberg často zmiňuje jako svůj největší zdroj inspirace právě pro jeho žánrovou různorodost. 

Curtiz Casablance vtiskl nezaměnitelnou atmosféru, podpořenou expresionistickým svícením. Jeho citlivé vedení herců a smysl pro práci s obrazem, tento veskrze konverzační film propojili s omamným filmovým jazykem, kde filmové obrazy mluví samy za sebe. Civilnímu uchopení tématu druhé světové války pak určitě napomohl i fakt, že Curtiz, jakožto Evropan, měl k celé situaci mnohem niternější vztah, jelikož on sám před fašistickým režimem z Evropy uprchl. 

O jeho osudu během natáčení Casablancy a vztahu k Evropě pojednává maďarský snímek s názvem Curtiz, který můžete nalézt na Netflixu. Takže pokud se chcete o Curtizovi dozvědět více, tento působivý hraný snímek je perfektní cestou jak začít. 

Humphrey, Ingrid a perfektní casting

Ačkoliv oba platí za pilíře klasické Hollywoodské éry, což dokládá i žebříček AFI, kde se Humphrey Bogart umístil jako největší mužská herecká hvězda na prvním místě a Ingrid Bergman v ženské kategorie na čtvrtém, v době natáčení Casablancy jejich hvězda teprve čekala na největší úspěchy.

Bogart totiž ve 30. letech platil za řadového herce vedlejších rolí, ve kterých většinou ztvárňoval záporáky v populárních gangsterkách. Roku 1941 však pro něj nastal velký zlom, jelikož ztvárnil dvě hlavní v role ve filmech Maltézský sokol, který je mnohými považován za první film noir, a High Sierra, kde se vtělil do role rozpolceného gangstera, který se chce vzdát řemesla. Oba filmy Bogarta vystřelily na žebříčku popularity, což jeho obsazení do ústřední role Ricka Blainea v Casablance mělo ještě více umocnit. 

Ingrid Bergman byla v té době, narozdíl od Bogarta, v Hollywoodu nováčkem. Původem ze Švédska tato herečka s nordickými rysy začínala ve švédských a německých filmech. Když pak roku 1936 hrála v mezinárodně úspěšném snímku Intermezzo, producent David O. Selznick se rozhodl mladou Ingrid obsadit v Hollywoodu. Učinil tak americkým remakem právě snímku Intermezzo, v roce 1939. Zatím však nebyla hvězdou první ligy, jako třeba Bette Davis, Katherine Hepburn nebo Marlene Dietrich. 

Když se následně Humphrey s Ingrid na natáčení potkali, nevzplanula mezi nimi osudová jiskra, jak by se z jejich výkonů ve filmu mohlo zdát, spíš právě naopak. Osobnostně si nesedli a neměli si co říct, ačkoliv se rozhodně nejednalo o žádnou nenávist, spíš oba byli svou náturou trochu někde jinde. Jediná věc, která je po čase spojila, byla touha vyvléknout se z natáčení, které se tehdy řítilo směrem k neúspěchu. 

Do vedlejších rolí byli obsazeni ostřílení veteráni jako například Claude Rains, který zde ztvárnil oportunistického kapitána Renaulta. Ten byl v Hollywoodu již dlouho etablovaný a ztělesnil například legendárního neviditelného muže ve stejnojmenném filmu studia Universal, nebo záporné role ve snímcích Pan Smith přichází či v Dobrodružství Robina Hooda, kde hrál mimochodem pod taktovkou Michaela Curtize. 

V roli nacistického majora se objevil Conrad Veidt, pro kterého to byl předposlední film jeho kariéry, jelikož o rok později zemřel. Herec původem z Německa byl velkým odpůrcem nacismu a diváci ho mohou znát především jako démonického Caesara z Kabinetu doktora Caligariho, z období německého filmové expresionismu. V tomto období 20. let ztvárnil další ikonické titulní role, třeba ve snímcích Orlakovy ruce nebo Muž, který se směje.

V malé, ale důležité úloze Ugarteho, který rozhýbe celou vnější příběhovou linku, se představil Peter Lorre původem z Rakouska. Ten měl za sebou řadu úspěšných, také především záporných postav, především díky jeho atypickému obličeji. Zahrál si v Hitchcockově britském Muži který věděl příliš mnoho, s Bogartem se rok před tím potkal v Maltézském sokolovi Johna Hustona, ale nejslavnější je jeho ztvárnění psychicky nemocného vraha dětí ve snímku Vrah mezi námi od legendárního Fritze Langa. 

Společně s klaďasem Paulem Henreidem a řadou dalších perfektně obsazených menších roliček, má Casablanca jeden z nejoslnivějších castů, kde vám i sebemenší postava uvízne v paměti. Ať už se jedná o mladý zamilovaný pár, majitele baru nebo vzpurnou Francouzsku. Zkrátka tvůrci dali z dnešního pohledu bezchybné obsazení, které by jim mohli producenti MCU závidět. 

Žánr?

Casablanca je pozoruhodná především mícháním různých žánrů, které byly v tehdejší době velmi populární. Lze zde nalézt prvky filmu noir, které se promítají především do svícení a jeho výrazných kontrastů nebo do atypických úhlů, z kterých kamera snímá akci. Hlavní hrdina Rick nese spoustu charakterních znaků, které jsou pro noirové protagonisty typické. Jeho rozpolcenost, nejednoznačnost a jistá tajemnost je něčím, co lze pozorovat takřka u většiny hlavních postav ve filmech noir. Rozhodně však Casablancu nelze označit za čistokrevný film noir, od jehož celku má relativně dost daleko. 

Hned úvodní scéna filmu čerpá z tradice dokumentárního filmu, jelikož prostřednictvím komentátora a geografické mapy představuje území, na kterém se město Casablanca nachází, čímž diváka uvádí do kontextu nezbytného pro pochopení hlavní zápletky. Celá sekvence je pak podpořena prolínajícími se dokumentárními záběry z oblastí, o kterých hlasatel diváka informuje. 

Nejblíže má Casablanca k válečné romanci s prvky melodramatu. Pod tímto označením ji také nejčastěji naleznete ve všemožných filmových databázích. Žánrová pestrobarevnost, kterou snímek disponuje, je něčím, co je dodnes svěží a atraktivní. A film tak nelze jednoduše zaškatulkovat pod romantické drama, což by byla trestuhodná banalizace, jelikož Casablanca disponuje daleko větší žánrovou mnohovrstevnatostí. 

Zápletka ztělesňující Ameriku

Příběh je situován do města Casablanca, kde se zastavil život. Město totiž slouží jako mezizastávka pro ty, kteří chtějí před nacistickým režimem prchnout do Ameriky, jelikož se jedná o neutrální území. V Casablance pak čekají na tranzitní dokumenty, díky kterým budou moct letadlem odcestovat vstříc lepším zítřkům. Na tyto dokumenty se však čeká dlouho, jsou obtížné sehnat a proto tak většina lidí v Casablance uvízne. 

V centru tohoto prostředí, kde se setkávají lidé různorodých národností, stojí bar s názvem Rick’s Café Américain. Jeho vedoucím je tajemný Rick Blain, který mezi návštěvníky nedělá rozdíly, ať už se jedná o uprchlíky, nebo utlačující nacisty. Drží si svou nestrannost a nevměšuje se do cizích problémů.

Jednoho večera do baru vpadne člověk se jménem Ugarte, který právě odcizil dva tranzitní dokumenty. Jelikož mu jsou v patách nacisté, poprosí Ricka, zdy by mu dokumenty u sebe schoval. Rick souhlasí, nicméně vzápětí je Ugarte dopaden a zastřelen. Rickovi se tak do ruky dostanou dvě místenky pro opuštění Casablancy. 

Vzápětí do baru přichází Victor Laszlo, který je vůdcem protinacistického odboje a plánuje cestu do Ameriky se svou ženou Ilsou. To pro Ricka znamená nečekaný zlom, jelikož má s Ilsou společnou minulost, o které však Laszlo neví. Je tak postaven před situaci, ve které si musí ujasnit své morální zásady, vyřešit milostný život a vyrovnat se s minulostí, přehodnotit svou neutralitu a především si ujasnit, jak naloží s tranzitními dokumenty, které mu shodou okolností padly do ruky. 

V postavě Ricka Blaina lze sledovat paralelu k tehdejší Americe. Příběh filmu se odehrává těsně před útokem na Pearl Harbor, po kterém Amerika vstoupila do války. Před touto událostí však Amerika dlouho váhala a vůči zapojení se byla na vážkách. Totožné dilema sledujeme i u Ricka, který zde svým způsobem zosobňuje celou Ameriku a její váhavý postoj se stejným vyústěním. 

Město ponořené ve stínech

Jak už bylo zmíněno, snímek pracuje s ponurým expresionistickým svícením. To je využíváno k načrtnutí charakterů postav, jejichž personu pomocí nasvícení umocňuje. Například Rick má většinu času jednu část tváře zahalenou ve stínu, zatímco druhou má osvětlenou. To podtrhává Rickův nejednoznačný a rozpolcený charakter, který je pro diváka tajemný a rozkrývá ho teprve postupem v příběhu. Jeho nerozhodnost obalená cynickým chováním je pak krásně načrtnuta již prvním záběrem, ve kterém se s Rickem setkáváme, jelikož sedí obklopen tmou a cigaretovým dýmem, hrající šachy sám proti sobě.

Naopak Laszlo je jakožto hrdina s jasným cílem nasvícen vždy přímo, bez jakýchkoliv stínů. Jeho postava je přímá, inspirativní a jednoznačná, stejně jako tříbodové svícení, které je mu v záběrech poskytnuto. 

Ilsa je snímána skrze zjemňující filtry, díky čemuž z její tváře sálá nostalgie a na diváka působí jako dívka ze snu, který je však jen ozvěnou dávných dob, kdy ještě nic nebylo zkažené. Když se v průběhu filmu Ilsa s Rickem nacházejí o samotě, na jejich těla se promítají stíny z rolet připomínající vězeňskou celu, která dvojici vnějšími okolnostmi svazuje s nemožností pokračovat v milostném životě.

Snímek je pak prošpikovaný estetickými hrami se stíny, které byly mnohdy pro větší výraznost malované přímo na kulisy. Ponuré prostředí zaplněné kontrasty podtrhává temnou atmosféru války a nevědomost dalších zítřků, s kterou se lidé zakonzervováni v Casablance musí potýkat.

Indiana Jones, Woody Allen a Marxové pod vlivem 

Ačkoliv za posledních 80 let nespočet filmů na Casablancu odkazovalo prostřednictvím hlášek (What’s up Doc?, Carrotblanca, Moonraker, La La Land,…), některé snímky si z Casablancy berou víc než jen citace známých vět. Takovým příkladem jsou třeba Dobyvatelé ztracené archy, kteří si z této klasiky berou, a samozřejmě ne jenom z ní, víc než by se mohlo na první pohled zdát. 

Exotické prostředí a kulisy, ve kterých se první dobrodružství Indiana Jonese odehrává, dávají vzpomenout na omamné marocké město, tak jak bylo v Curtizově snímku vykresleno. Stejně tak i zakouřené prostředí zapadlých barů a celková atmosféra města. Když Jones cestuje vstříc novým dobrodružstvím, jeho transportní cesta je znázorněna ikonickou červenou čárou, která putuje po mapě světa až do finální destinace. Stejně tak jako tomu bylo učiněno v úvodní sekvenci, kterou jsme mohli vidět na začátku Casablancy. A samotný charakter cynického archeologa by si pak s Rickem Blainem mohl podat ruku. 

Snímek Zahraj to znovu, Same, z roku 1972, nejen, že svým názvem odkazuje k ikonické scéně z Casablancy, ale rovnou si i vypůjčuje postavu Humphreyho Bogarta oděného do kostýmu Ricka, který se zjevuje hlavnímu protagonistovi a radí mu v milostném životě. 

To, jakým obrovským kulturním vlivem Casablanca disponuje, značí i to, že již roku 1946, čili čtyři roky po její premiéře, bratři Marxové natočili snímek Noc v Casablance, který film v několika scénách paroduje a odkazuje na něj samozřejmě i názvem a místem hlavního příběhového dění. 

Filmy, které Casablanca ovlivnila, lze nekonečně hledat dodnes a pravděpodobně je nikdy nebude možno spočítat. Nicméně i to je jedním z důvodů, proč se Casablanca dodnes pyšní velké popularitě a především nesmrtelnosti. A pokud jste ještě neměli tu možnost poprvé prožít příběh lásky na pozadí velkých válečných událostí, kdy jindy se propadnout do omamného světa symbolizujícího lesk a preciznost klasického Hollywoodu, než právě u příležitosti 80. narozenin kouzla se jménem Casablanca?