Pražská botanická zahrada připravila na celé prázdniny festival s názvem Africké léto v Troji, který bude věnován umění, kultuře a také kuchyni afrického kontinentu. Nyní tak v zahradě můžete obdivovat práci sochařů ze Zimbabwe a dokonce se i první srpnový víkend zúčastnit sochařského workshopu. Sobota 14. a neděle 15. července pak byly věnovány africkým pokrmům v rámci akce African Food Festival.
Ovšem African Food Festival nebyl jen o jídle, ba se odvažuji dokonce tvrdit, že jídlo nebylo hlavním bodem tohoto food festivalu. Výroba šperků, africká móda, hudba a tanec, to charakterizovalo parný červencový víkend v botanické zahradě. Z hudebníků vystoupili Nyachass African, skupina afrických bubeníků v čele s Papis Nyassem. Jeho žena Antonie, zpěvačka a členka Yellow Sisters, pak spolu s Papisem obstarala i jedno z následujících vystoupení.
Z tanečníků jmenujme například skupinu Sahar v čele se stejnojmennou lektorkou (rozhovor s ní si můžete přečíst zde), jež se věnuje orientálnímu tanci, nebo Doris Martínez, kubánskou tanečnici a choreografku s africkými kořeny. Druhá jmenovaná je navíc i návrhářkou šperků značky Orishas, které bylo možné v rámci festivalu také zakoupit.
Po celý víkend probíhaly přednášky a workshopy, ať už bubenický se skupinou Nyachass African, nebo malování afrických masek s hlavní maskérkou Národního divadla Monikou Šonkovou. Gastronomii v nedělních přednáškách zastupoval Milan Václavík a Hmyz na talíři. Velká část doprovodného programu byla zaměřena na děti, třeba právě zmíněný bubenický workshop. Dále malování do písku, výroba šperků, případně si mohly děti odpočinout v houpacích sítích rozlehlého dětského koutku.
Co se africké gastronomie týče, je díky rozlehlosti celého kontinentu rozmanitá. Nám je asi nejbližší kuchyně severní Afriky – kuskus s jehněčím nebo kuřecím masem a baklava jsou pro arabizované severní Afričany typickými pokrmy. Kuskus k dostání sice nebyl, ale baklavu bylo možné na festivalu ochutnat. Naopak odhaduji, že s fufu se mnoho návštěvníků – včetně mě – ten den potkalo poprvé.
Fufu, škrobovitá kaše z banánového nebo bramborového škrobu, se přirovnává ke šťouchaným bramborám, mně svým válcovitým tvarem připomínal spíše knedlík. Podával se s dušeným masem na špenátu a česneku, jež probublávalo v kotlíku, což nebylo úplně ideální jídlo do letního vedra, které ten den panovalo, takže jsem jej bohužel neochutnala. V nabídce dále byly batáty, dušená zelenina, různé úpravy brambor či fazolové placky, což jsou všechno typické suroviny pro africkou gastronomii.
Co jsem naopak nemohla vynechat, byla samosa. Brambory a zeleninou nebo masem plněná trojúhelníková taštička je často přiřazována k indické kuchyni a opravdu samosu mnohdy najdete mezi předkrmy v indických restauracích. Ale mně zatím vždy chutnala ta, která pocházela na různých food festivalech z afrického stánku.
Zapomínat nesmíme ani na Etiopii, kolébku kávy, či jednoho z nejvýznamnějších světových producentů vína, Jihoafrickou republiku. Obě komodity – víno i káva – pak byly na festivalu samozřejmě také zastoupeny. Škoda byla jen „nekonečných“ front – v době, kdy jsem festival navštívila, jste se jídla dočkali tak za hodinu. A hodinu stát na stráni botanické zahrady, kde African Food Festival probíhal, tedy na místě bez stromů poskytujících stín proti žhnoucímu slunci, nebylo nic zrovna příjemného. Za ty výtečné samosy to ale stálo.
