Ten večer se snoubila vznešenost kostela s útulností domova, křehkou slečnou se specifickým hlasem v dlouhých červených šatech a čtyřmi šarmantními gentlemany. Tohle všechno vytvořilo opravdu kouzelnou atmosféru.
Koncert Barbory Mochowé a smyčcového kvarteta Unique Quartet se konal v kostele sv. Vavřince pod Petřínem. Už jen výběr místa mohu označit jako dobrý tah. Původně románský, později goticky přestavěný kostelík byl v roce 1784 zrušen a přeměněn na obytný dům s malými byty.
Už na konci 20. století se kostelíček přeměnil na koncertní síň, která se využívá zejména pro koncerty Pražského jara. Ale pozor – na Petříně je ještě barokní kostel sv. Vavřince a ten se nachází přímo u rozhledny. Po krátkém hledání, který že kostel je ten správný, už ale obdivuju varhany a nasvícenou klenbu v tomto zvláštním prostoru. Na pódiu je klavír, přichází Barbora, usedá za něj a koncert začíná…
Když jsem s Barborou četla různé rozhovory, byly plné poetických slov jako „lesní víla“, „elfka“ a spíš jsem se tomu smála. Když ale začala zpívat, asi jsem i výrazy takového rázu pochopila. Naživo totiž všechny skladby i ona samotná působily docela jinak, než jaké byly na nahrávkách. Písně vlastně vůbec nevyzněly smutně, melancholicky, ani ukřičeně… Naopak. Dávka melancholie, která z nich vyzařuje, se spíše vlévala do pohodové atmosféry čtvrtečního večera a provázala ho jako poklidná linka, u které si člověk odpočine a zavzpomíná na to, co bylo i nebylo.
Barbora (často ozačovaná jako „česká Lana Del Rey“) si k písničkám, které hraje, sama píše hudbu. Pro texty chodí k Alici Bauer nebo Tereze Frantové. V roce 2016 vydala své první sólové album Waiting for the White Raven a už prý pracuje na dalším. Na pódiu ale nebyla sama. Po několika písničkách, u kterých se doprovodila na klavír, jí přišla posila v podobě čtyř charismatických mužů – Antona Čonky, Vladana Malinjaka, Adama Pechočiaka a Šimona Marka.
Ti celému koncertu jedině prospěli a dali mu další rozměr. Na koncertě zazněly jak písně z alba Waiting for the White Raven (Rise and Shine, Gallery, The Old House…), tak i několik novinek. Ačkoliv většina skladeb této zpěvačky je laděna spíše posmutněle, melancholicky a jsou plné zasnělosti, Barbora zahrála i jednu rychlejší – The Air Is Electric, která celý večer rozsvítila. Barbora Mochowa, pro mě před tím absolutně neznámá, mě mile překvapila. Po večerech si teď pouštím její písničky, ale to není ono. Naživo to má teprve to pravé kouzlo.
