„Že jsem se stal malířem, dlužím nejspíš květinám,“ prohlásil Claude Monet. Pokud je to pravda, měli bychom květinám poděkovat, protože jinak by nejspíš nikdy nevznikl impresionismus, umělecký směr konce 19. století, za jehož otce je považován právě Claude Monet. Pak bychom možná také přišli o díla od umělců, jakými byli Auguste Renoir, Camille Pissarro nebo Paul Cézanne a o jejich pohled na něco vlastně tak obyčejného, jako je zahrada. O nic z toho jsme naštěstí nepřišli a neměli bychom ani přijít o výstavu londýnské Královské akademie umění, kde právě visí obrazy moderních zahrad v podání impresionistů i avantgardních umělců.
Rozumím. Zahrada. Květiny. 19. století. Zní to extrémně nudně a teoreticky by se to dalo odbýt dost jednoduše a rychle. Pokládám tedy dvě základní otázky. Zaprvé, znamená pro vás impresionistický obraz jen šmrdlání štětcem? Zadruhé, jste jedni z těch, kteří rádi stojí před obrazem deset minut ve snaze rozluštit, co tím asi chtěl autor říci? Pokud jste odpověděli v obou případech ano, tak teorie tvrdí, že byste měli strávit dvě hodiny svého života rozhodně někde jinde. Ona to ale není tak docela pravda, protože kurátorům se povedlo nainstalovat chytrou výstavu, která se vyvíjí s každou další místností, a která má tedy potenciál zaujmout i právě ty, kteří by nad ní jinak ohrnovali nos.
Hlavním cílem výstavy je ukázat, jak zahrady sloužily jako univerzální a různorodé zdroje inspirace pro umělce moderní éry. Tím jsou myšleni především impresionisté, symbolisté, ale uvidíme i netradiční avantgardní pojetí například od Vincenta van Gogha nebo Gustava Klimta. Jeden se až podiví nad tím, kolik malířů bylo fascinovaných zahradou a kolik různých děl vlastně vzniklo.
Páteří výstavy jsou díla Clauda Moneta ze dvou fází jeho života. Ranější obrazy krajin a zahrad se vážou k jeho pobytu ve francouzské obci Giverny v Normandii, kde pobýval, pracoval a kde je také pochován. V této době vznikly například díla jako Žena v zahradě v Sainte – Adresse nebo slavný Japonský most s lekníny. Jeho pozdější léta byla poznamenaná smrtí jeho druhé ženy, šedým zákalem i první světovou válkou. Ke konci života se věnoval už jen malbě leknínů a jeho obrazy se staly velmi abstraktními. Tuhle transformaci zachycuje výstava moc dobře a poslední místnost je věnovaná jeho obrovskému triptychu vodních leknínů.
Monetovy obrazy jsou doplněné malbami dalších umělců zachycujících zahradu nebo detail květin. Zajímavá je například místnost s názvem Mezinárodní zahrady, v níž jsou díla jak amerických, tak asijských umělců, která ukazují, že fenomén zahrad nebyl jen Monetovou výsadou. Z úplně jiného soudku je pak avantgardní pojetí zahrad v čele s Henri Matissem, Gustavem Klimtem a německým expresionistou Emilem Noldem.
Pokud jsem vás ani teď nepřesvědčila, že výstavu neprozíváte, tak to pro vás asi opravdu není. Pokud ale oceníte preciznost tahů štětcem a nenáročnou podívanou plnou venkovské atmosféry, tak vás výstava potěší. Navíc, co může být lepšího, než si zpestřit pošmurný únor rozkvetlými zahradami?
