Ze stropu visí jen pár světelných baněk. Židle zmizely – sedí se na dekách a polštářcích. Akustická kytara a piano. Takhle vystoupil Ryan Karazija se svou intimní sólo show v Českém muzeu hudby.
„Když koncertujeme s kapelou, není tolik prostoru pro příběhy a povídání. A proto tu jsem sám. Takže chcete slyšet nějaký příběh?“ natahuje se Ryan pro skleničku červeného, kterou má vždy po ruce – jednu u kytary, druhou u piana.
Prostor Českého muzea hudby, ve kterém se koncert odehrával, mě zaujal hned, co jsem do něj vešla. Je to tu obrovské (několik pater, vysoký strop), ale přitom útulné. A ty světelné baňky si skvěle hrají se světlem, což podtrhuje celou atmosféru místa.
Písničky kapely Low Roar rozhodně nepatří k těm, které by vás donutily dělat šílenosti. Jsou pomalé, tiché, skoro až meditativní. Ryan Karazija představil hned několik nových. A byl zvědavý, jak se posluchačům líbí.
Co mě ale paradoxně trochu rušilo, byla právě ta jejich tichost a pomalost. To určitě není na škodu – jen mi zkrátka všechny přišly podobné, žádná víceméně nevyčnívala.
Takových milých a klidných večerů není ale nikdy dost. Při noční cestě tramvají domů jsem ve sluchátkách poslouchala právě Low Roar. A to mě krásně ukolébalo.
