Některé výstavy jsou dlouho dopředu očekávané širokou veřejností a slavné ještě předtím, než vůbec proběhnou. Jiné jsou skryté, uspořádané v drobných galeriích, bez větší pozornosti nezasvěcených, což je však nečiní nijak méně hodnotnými. Právě naopak. Jednou z takových drobných galerií je Knupp Gallery v Revoluční ulici a jednou z takových skrytých výstav je v ní pořádaná výstava Filip Nízký – Disky a křídla.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se nově objevené a přijaté umění přírodních národů společně s řemeslnými technikami dávných dob z velké míry zasloužilo o jednu z nejzásadnějších, nejvlivnějších a nejnáhlejších změn v přístupu k umělecké tvorbě vůbec. Pablo Picasso, Henri Matisse, členové skupin Die Brücke či Modrý jezdec, společně s nespočtem dalších, propadli podmanivému kouzlu domorodých masek a sošek, hrubých ve své nevídané kráse, plných významů a tajuplné spirituality, o jakých se ještě před pár krátkými desetiletími nikomu v Evropě ani nesnilo. Svým způsobem právě Africe vděčíme za většinu tak revolučních objevů v malbě, sochařství a architektuře, jaké dvacáté století přineslo. Objev hluboké provázanosti přírodních národů s uměním proměnil celou tuto disciplínu navždy, avšak studnice inspirace, kterou nám poskytuje, ještě zdaleka není vyčerpána. Mnoho umělců se k domorodému umění vrací i v dnešní době, aniž by jen slepě opakovali již dříve stvořené.
Filip Nízký je jedním z nich. Jak sám říká, africká a další díla jej vždy fascinovala, obdivoval duchovní hloubku vtištěnou předmětům běžného dne. Z nádob na vodu se stávají nástroje pro rozhovor s bohy, z nože symbol lidského odhodlání a prozření. Západní civilizace oddělila každodennost od spirituality, vyhradila pro ni jen určitá místa a určité časy, avšak vždy tomu tak nebývalo. Duchové sídlili v kamenech i kapkách rosy, v každé rostlince a každém zrnku písku. Je jen obtížné si představit, jak nesmírně naplněn významem musí být takový svět pro někoho, kdo v něm žije, nepolíbeného krutou racionalitou moderního myšlení, jež mu bere jeho lákavá tajemství.
Právě to se odráží v plastikách a obrazech Filipa Nízkého. Ač jsou prosté ve své formě, obvykle stěží víc než jen jednoduchý geometrický objekt vyvedený v jediné barvě, zároveň v sobě mají cosi transcendentního, co přesahuje běžný rámec bytí. Nabývají biotických tvarů, plynule přecházejících z oblosti do ostrosti, právě tak jako se jejich odstíny mění od světlé k tmavým a zpět. Ač nejsou objemné, poutají k sobě zraky způsobem, jaký neodpovídá jejich velikosti. Stojí samy, odděleny od ostatních, a skrývají jistou drobnou monumentalitu, jako kámen na kopci, o němž indiáni věřili, že označuje vstup do jiných světů. Je těžké se nezastavit a nespočinout na nich zraky, nezamýšlet se, jaké říše by se asi mohly skrývat za jejich branami.
Světlo jemně tančí v jejich poloprůsvitných okrajích, zdánlivě uvězněné v bezčasí, záře ztracených hvězd. Právě při takovém pohledu vytane na mysli další z důležitých inspirací Filipa Nízkého – vznešená starořecká filozofie a její teze o jednotnosti všech věcí, o pralátce, jež plně prostupuje bytím. Oblé, prosvícené hrany jako by se ptaly: kde je nám konec? Kde začínám já a kde končíš ty? Copak nejsme jedním tváří v tvář věčnému kosmu? Není náhodou, že i dnes již ztracené národy Střední Ameriky, Aztékové a Toltékové a následníci jejich kultury, lid, pro který bylo umění vším, věřily v jednotnost věcí.
Ač výstava samotná není příliš rozsáhlá, galerie ve svých přístupných sbírkách nabízí množství autorů, kteří Filipa Nízkého doplňují čistě a hladce, jako by tvořili jeden pro druhého. Blanka Adensamová, Bohumil Eliáš mladší a další se rovněž věnují práci se sklem a skulpturami z něj a jejich práce se těm od Filipa Nízkého značně podobají. Zároveň si však zachovávají vlastní rukopis a v mnoha ohledech se od něj liší. Jsou expresivnější a divočejší, více výbušné. Jsou industriálnější a bližší duchu dnešní doby, hladké hrany a ostré předěly. Přesto však, snad nahodile, snad cíleně, tvoří s pracemi Filipa Nízkého jeden celek, a právě tak by na ně mělo být nahlíženo. Jak dobře věděl Hérakleitos i jiní, i přes své rozdíly všechny věci jedním jsou. Výstava trvá do konce července, avšak díla Filipa Nízkého budou v galerii přítomná ve stále exhibici i nadále.
