Po třech pražských krátkodobých zastávkách se expozice Voayer, kde exponáty tvoří skuteční nazí lidé, nastěhovala nastálo do čtvrtého patra Domu módy na Václavském náměstí. Základ výstavy zůstal stejný, jen muži a ženy jsou tentokráte namícháni. Bohužel co se v porovnání s loňskou krátkodobou výstavou v Tančícím domě nějak vytratilo, je atmosféra. Návštěvník tak odchází s rozporuplnými pocity.
V době, kdy je i to nejtvrdší porno k dispozici na pár kliků, kdy není problém uspokojit snad žádnou úchylku (včetně těch nelegálních), nahota jako taková už šokuje jen těžko.
Nakonec, užít si jí můžeme docela dost kdykoli v létě na plovárně, ani nemusíme na nudapláž.
Pokud tedy nechtějí pořadatelé oslovit zájezdy čerstvě dospělých novicek z klášterů v té nejtradičnější části Polska, měli by se nad koncepcí stálé expozice ještě trochu zamyslet. Jinak totiž vážně hrozí, že se nejenže nedožijí Vánoc, ale ani léta.
Vzrušení se někam ztratilo
Do čtvrtého patra pražského Domu módy, mimochodem nejstaršího obchodního domu u nás, doveze návštěvníky pohodlně výtah. Čeká na ně chodba, recepce a v jedné z bočních místností za závěsem pak samotná výstava. Chtělo by se říct, že jakmile jej rozhrnete, ocitnete se v trochu zvláštním světě. Jenže právě onen zvláštní pocit se jaksi nedostavuje. Tady si uvědomíte první rozdíl proti putovní výstavě – zatímco před rokem v Tančícím domě zabírala expozice celkem tři patra, nyní je to pouze jediná místnost a v ní pouhých sedm nahých těl. I ona malá místnost tak působí podivně prázdně a neútulně. Tlumené osvětlení tomu nepomůže.
Ale dobrá, pokud má být výstava stálá a modely se mají pravidelně měnit každý den, nelze očekávat, že jejich počet bude stejný jako u krátkodobé výstavy. Přece jen najít dostatek modelů na pokrytí dlouhodobého provozu nebude nejsnadnější. Jenže oproti původní verzi odstoupili pořadatelé od výrazné BDSM stylizace. Na původní výstavě byly (tehdy ještě pouze ženy) vystaveny v jasných aranžích hrající si s motivem dominance a submisivity. Ono nechat se okukovat kýmkoli, dokonce se nechat i osahávat na intimních místech – většiny modelů se lze dotýkat, stačí si navléknout rukavici – to si o poněkud submisivní stránku povahy říká.
Právě tahle aranžmá utvářela atmosféru a odlišovala Voayer od běžného okukování nahých lidí. Pak bylo možné mluvit o tom, že výstava balancuje na samé hraně toho, co lze považovat za umění. Přece jen, aspoň kousek dominanta má v sobě snad každý muž. Mít před sebou krásnou ženu, která se bez protestů podvolí dotykům, to prostě dokázalo zabrnkat na tu správnou strunu a vyvolat jisté vzrušení. Bohužel stálá expozice na tohle všechno rezignovala. Ve verzi při slavnostním otevřením měl Voayer s BDSM asi tolik společného jako Padesát odstínů šedi. Většina „exponátů“ si celkem pohodlně seděla v křesle či na posteli a původní stylizaci připomínaly jen škrabošky či pouta, jenže obojí evokovalo spíše pouťovou atrakci.
Co bylo ale nejzásadnější, snad s jedinou výjimkou, působily všechny modely poněkud znuděným, odtažitým až studeným dojmem. V Tančícím domě bylo evidentně několik submisivních modelek, které si podvolení se cizím lidem evidentně užívaly, bylo vidět, že je to něco, co i jim přináší jisté vzrušení, nebo spíše uspokojení. Po něčem takovém nebylo u úvodní sedmičky stálé expozice ani stopy.
✱ Pokračování na další stránce…
