Kolumbijský spisovatel Gabriel Gárcia Márquez a nositel Nobelovy ceny za literaturu, který je celosvětově proslulý především románem Sto roků samoty a dlouholetým odmítáním propůjčit autorská práva pro filmovou adaptaci románu, se nakonec dočkal zfilmování až po smrti. Velký mistr fantastických povídek, ale taktéž reportážního stylu psaní. A co víme o světě latinskoamerického bratra Kafky?
Pro mě osobně je Márquez důležitý především jako autor fantastických povídek. Fantastická povídka je základ žánru proslaveného především díky spisovateli latinské Ameriky nazývaného Magický realismus. Jak se můžete dozvědět například v úvodu v seriálu Narcos, je jeho kolébkou Kolumbie, tedy Márquezovo rodiště. Jak jinak si poradit s realitou plnou drogových kartelů, dětských zabijáku, křesťanství, hlubokých lesů a chudoby? Fikce a realita se neodlišují, stejně jako smrt a život. Ale není to jen způsob myšlení typický pro země pralesů, není to jen způsob psaní založený na zvyklostech považovat vše za možné, co tvoří magický realismus. Je to smysl pro komplexnost žití, pro jeho pestrost a pro svěžest paprsků Slunce, které se dotýkají místních živočichů a květeny.
Svět, který Márquez předkládá ve svých povídkách v knize Oči modrého psa, především personifikuje a zpřítomňuje smrt. Ta se stává se rovnocenným partnerem ostatních postav. Není to jen jakási hrozba v pozadí, ke které plyne lidský život, či trest za spáchané přestupky proti dobru. Počítá se s ní stejně jako se skutečností, že lidská bytost má dvě ruce a dvě nohy. Postavy, které vstoupí do smrti, mohou nadále jednat i myslet, dokonce být hlavními postavami, na kterých děj povídky stojí více než na postavách, které doposud stojí mimo smrt. Toto popírá obvyklé chápání smrti jako konečného bodu, protože mrtvý nepřemýšlí nad tím, jak ukrást květiny z vázy a nevěnují tomu své pokusy, mrtví nevypráví, jak cítili a zažívali svoje tlející a rozkládající se tělo. Smrt ale rozhodně není jediným tématem fantastických povídek. Pokud se například zaměříme na povídku stejného názvu jako titul knihy, setkáváme se s dějem odehrávajícím se především ve snovém světě, který obsahuje pár odboček do světa mimo sen. Navíc tento snový svět je spíše jakýmsi paralelním vesmírem. Aktéři se mimo tento svět nikdy fyzicky nepotkali. Problém spočívá na straně mužského hrdiny, který si po probuzení na nic nepamatuje, a tak nemá ani potřebu či touhu hledat ženskou postavu, s níž se ve světě snu večer co večer (nebo snad den co den; bráno z jiné perspektivy) setkává. Žena si na rozdíl od muže vše pamatuje, a především jeho důležitou větu, kdy jí oznamuje, že má oči modrého psa. Ona ji vidí jako klíč k jeho nalezení, jako možnost se s ním setkat. Proto všude, kam se pohne, píše tato slovo, oznamuje je všem mužům, které potkává, ale její snový partner přesto zůstává stále k nenalezení. Jistě by se také povídka dala číst jako obraz soužení z nenaplněné lásky, ale to už je nadbytečné hledání skrytého smyslu.
Jiný Marquézův svět se nám představuje v knize „Na paměť mým smutným courám“. Tato novela je vyprávěna z pohledu zhýralého devadesátníka, který se poprvé ve svém životě zamiluje. Jeho první láska je čtrnáctiletá panna, kterou si usmyslel jako svůj dárek k devadesátinám. Tato Lolita, na rozdíl od hrdinky u Nabokova, svého opatrovatele nikdy nespatří. Ten se s ní setkává pouze v noci, kdy je uspána valeriánskými kapkami. Popis milostných scén oněch dvou se tak sestává z nocí, kdy oba leží nazí v posteli. Zatímco dívka spí tvrdým spánkem, její milenec ji hladí po nahém těle a předčítá ji z knih nejrůznějších klasiků. Absurdita dosahuje vrcholu, když zamilovaný stařec z těchto nocí udělá neodmyslitelnou součást svého života a pokoj v bordelu, kam za svou panenkou dochází, zdobí a zdomácňuje jako šťastná žena po svatbě. Rozhodně v této novele nenajdeme magický realismus. Co ale mají obě knihy společné, je evidentní sklon autora libovat si v temných zákoutích lidské mysli. Ani jedna z knih rozhodně není pro čtenáře zvyklé na vznešenou krásnou literaturu. Neodložíte knihu s pocitem, že svět je nádherné místo k žití. Spíše se vám místy bude zvedat žaludek, budou vás pronásledovat vaše skrývané a zakázané vášně.
Svět, který byl spisovateli vlastní, je pro některé české čtenáře poněkud cizí nepřátelské místo. Pro jiné, kteří touží po určitém mysticismu, je lákavým místem. Ale dokážeme jej vůbec pochopit? Nebudeme k němu vždy přistupovat podobně jako k pohádkám? Můj názor je, že západní svět odtržený od života, z kterého vykrystalizoval magický realismus, není schopen potřeby rozlišovat realitu od fikce. Dopadne to tak nakonec vlivem globalizace s celým světem?
