Slovenský režisér Juraj Jakubisko, který natočil například velmi známý film Sedím na konári a je mi dobře, už bohužel žádné další filmy nenatočí. Smutná zpráva o jeho smrti zasáhla veřejnost 24. února tohoto roku. Pojďme se tedy nyní poohlédnout za jeho tvorbou, kterou značně obohatil kulturu moderní doby o specifický autorský rukopis.
Jakubisko se narodil roku 1938 a díky této skutečnosti je významná část jeho tvorby spojena s obdobím Československa. Mohu tedy tvrdit, že spolu s ním tak také odešel žijící důkaz společné minulosti Čechů a Slováků. Proto, i když byl původu slovenského, považuji jej za multinárodního umělce důležitého stejnou měrou pro slovenskou i českou kulturu a nejen tu. Díky řadě mezinárodních koprodukcí je vlastně umělcem světovým. Díky specifickému rukopisu plného fantastických prvků, silné obraznosti a vykreslování podivného světa, který patří k naší realitě a skutečnosti, ale zároveň se jí vymyká, je jeho tvorba řazena k žánru magického realismu a taktéž si tím vysloužil přezdívku Fellini východu.
Ostatně s italským režisérem se osobně znal a v době normalizace jím byl zván do Říma, kde by se mohl vyhnout státnímu dozoru nad tím, co Jakubisko smí a nesmí tvořit. Kromě toho si Felliniho manželka zahrála v Jakubiskově filmu Perinbaba hlavní roli. Pro své filmy si režisér s oblibou volil postavy svérázných podivínů, filantropů a podivných vyděděných existencí. Častým motivem je útěk postav někam na okraj společnost, kde si na samotě vytvoří oázu pro svou existenci. Ve výběru charakterů jeho hrdinů a specifickému odtrženému prostředí ho jednoznačně formovalo jeho dětství, které strávil na slovenské vesničce Kojšov. Sám v ní zažil velmi podobné skutečnosti, jaké předkládá ve svých filmech.
Svou režijní kariéru zahájil celovečerním snímkem Kristovy roky v roce 1967. Dalším snímkem byli Zběhové a poutníci, kde je divákům předkládán syrový svět období válečných konfliktů doprovázený specifickou barevností, která specifickým způsobem komunikuje s dalšími složkami filmu. Ve filmu také polemizuje s nucenou představou ušlechtilých partyzánů. Do samotného filmu byly dokonce zapracovány operativní záběry z okupace vojsky Varšavské smlouvy v Československu roku 1968. Film byl natočen v italské kooprodukci a dostal se dokonce na soutěžní festival v Benátkách. Další film Vtáčkovia, siroty a blázni je sondou do života tří přátel, kteří se s beznadějí a nepřátelstvím ve světě okolo nich vyrovnávají vlastním bláznovstvím.
Tato myšlenka je mnohem výraznější v následujícím filmu Dovidenia v pekle priatelia, na němž spolupracoval s Karlem Sidonem. Skupina lidí se ve filmu rozhodne žít v odlehlém venkovském sídle daleko od diktátu budování rudé archy a katastrofy, do které se svět touto ideou řítí. Film je dílem zběsilé a kruté fantasmagorie. Avšak kvůli normalizaci mohl snímek dokončit až o celých dvacet let později po pádu režimu. Právě normalizace zařadila řadu jeho snímků do trezoru a několik let mohl tvořit jen dokumenty. Těsně před pádem komunistického režimu se mu však podařilo natočit snímek s názvem Sedím na konári a je mi dobře, ve kterém obsadil mladého Bolka Polívku. Opět zde vystupují postavy zmrzačené válkou, které se s vymknutou dobou vyrovnávají útěkem do vlastního specifického způsobu žití. Film je plný hořké ironie, osobité poetiky a je jedním z přístupnějších pro širší publikum.
Kromě takto laděných filmů Jakubisko tvořil filmy pohádkové, jako například již zmiňovaná Perinbaba, která se měla dočkat letošního roku pokračovaní. Mezi další pohádky patří například snímek Pehavý Max a strašidlá. Jeho nejambicióznějším počinem se stal velkofilm Báthory. Ten zpracovává legendu o čachtické paní Báthory. Film se mimo jiné natáčel na hradě Buchlov a jeho celkový rozpočet stál 350 milionů korun. Řadí se tak k jedním z nejnákladnějších filmů v ČR i ve střední Evropě. Jakubisko za něj získal Českého lva za nejlepší výtvarný počin a snímek se stal divácky nejúspěšnějším filmem roku 2008.
Je to smutná skutečnost, že nás opustila takto významná osobnost, která si vysloužila celou řadu ocenění jako titul nejlepší slovenský režisér 20. století či Českého lva za dlouholetý umělecký přínos kinematografii. Jeho filmová poezie snad bude ovlivňovat veřejnost i po jeho smrti a jeho filmy už se nikdy nedostanou mezi zakázané jako za dob normalizace. Navíc tím, že jeho život tolik ovlnilo Rusko, tehdy Sovětský svaz, je ve světle současných událostí jeho odchod o to smutnější. Bohužel zlo, které tehdy svět ovliňovalo nezmizelo a neustále se podílí na ničení civilizovaného světa.
