Jak lidský dokáže člověk/jedinec být v tváří tvář nedobrovolnému věznění a strádání?
Kniha Anny Hájkové analyzuje terezínské ghetto jako fenomén, který utvářel život 143 000 židů nejrůznějších etnik, především Čechů, kteří se v něm na nějaké časové období ocitli. Velmi eticky a bez přílišného soudu čtenáři předkládá způsob, kterým terezínská společnost za svou existenci prošla. Nezastírá, že mnoho utrpení a smrti v Terezíně nezpůsobili ani tak nacisti, jako sami židé. To, jakým způsobem bylo například mezi obyvatele distribuováno jídlo a příbytky, si společnost určila sama. V důsledku jasného elitářství a privilegiovanosti mladých českých židů přišla o život skoro celá jedna generace německých a rakouských židů v seniorském věku. Zrovna dneska mi při sledování Southparku došlo, že naše společnost se v poslední světové krizi rozhodla naopak seniory a seniorky postavit na první místo v záchraně života.
Samozřejmě je to dost pochopitelné. Současná pandemie coronaviru se nedá srovnávat s tím, co zažili lidé v ghettu. Byli v hraniční situaci, kdy sami měli nedostatek a velmi nuzné podmínky a z hlediska zachování populace do budoucnosti jsou vždy jako nejdůležitější vnímány životy dětí a lidí v produktivním věku. Avšak v jiných ghettech, kde bylo to málo jídla rozdělováno všem stejně a životy seniorů se nevnímaly jako zbytečné a jejich existence až odpudivá k umrtím v tak velkých počtech, nedocházelo. Můžeme se jen dohadovat, co je toho příčinou.
Důležitou roli, jak sama autorka uvádí v pochopení tohoto mechanismu, hrála právě etnická nerovnováha a vzájemná nedůvěra. Přiznávám se (a asi nebudu jediná), že jsem patřila mezi ty, kteří do přečtení této knihy v sobě živili představu, že existuje něco jako židovský národ (nebo přinejmenším víceméně homogenní společnost). Ano, z hlediska dějinného skutečně izraelský národ existuje a všichni ti v Terezíně židy byli, ale nikdy si nikdo z nich nepředstavoval, že by existoval nadnárod, ve kterém by se viděly všechny skupiny židů, ať už pochází odkudkoli. Nenávist a stereotypizace mezi německými a českými židy byla dost značná. Srovnatelná jako například nesnášenlivost romské národnosti ze stran Čechů a naopak. A opět se ukazuje, že Češi jsou zjevně národ, který cizince přijímá snad nejhůře. V důsledku toho, že Terezín zejména v počátcích své existence, tím, že se nacházel na území Protektorátu, obývali mladí čeští židé, začala sebe tato skupina vidět jako sociální elitu. Postavila se do většiny důležitých a významných pozic a na cizince se dívala velmi arogantně. Co je pro mě velmi překvapivé, je zjištění, že naopak němečtí a rakouští židé neměli tendence cizince vnímat ve stereotypech. Čechožidé pro ně byli naopak příkladem krásných lidí, kteří mají vysokou míru nežidovských rysů a jsou nejvíce asimilováni.
Nikdy bych nečekala, jak poutavá může být literatura faktu s touto tematikou. Je velmi náročné udržet si střízlivý odstup od toho, co se tehdy dělo a vědecky nezaujatě k informacím přistupovat. A Anně Hájkové se to povedlo velmi dobře. Kniha ani není výčtem ohavností a neštěstí, naopak je psaná tak, aby člověk dokázal onomu společenství porozumět.
Terezín se ostatně pro mnoho židů stal symbolem židovského úspěchu, byli hrdí na to, co vybudovali a dokázali v tak nevyhovujících podmínkách. Člověk už jen po odložení publikace přemýšlí, jak by se vlastně zachoval on. Dokázal by si udržet lidskost, sáhl by po sebevraždě či se uchýlil ke kriminalitě?
Já osobně si netroufám odhadovat a jen přidávám poděkování za možnost si knihu přečíst. Její vznik vnímám jako velmi důležitý a rozšiřující pro pohled na tuto problematiku.
Příště pojedu do Terezína s představou společnosti, která ho na pár let obývala, s daleko větším pochopením.
