„Přede mnou nestojí umělec, ale rocková hvězda. Nebo možná přesněji frontman punkový kapely. S výrazem ‚jděte všichni do prdele‘ se musíte narodit a v průběhu života už jen vyladit detaily…“ píše rapper, výtvarník a scénograf Vladimir 518 v předmluvě ke knize Fifty Licks Davida Černého, kterou napsal Jan H. Vitvar ku příležitosti padesátých narozenin světoznámého a osobitého umělce.
Jan H. Vitvar (1977) vystudoval žurnalistiku na FSV UK. Pracoval jako výtvarný kritik v deníku MF DNES, poté řídil kulturní oddělení týdeníku Nedělní svět, od roku 2006 je šéfem kulturní rubriky týdeníku Respekt.
V roce 2012 mu vyšla kniha o jeho dědovi, legendě československého motorismu, nazvaná Antonín Vitvar – 20 let na Jawě a Nortonu.
V roce padesátin nejvýraznějšího českého sochaře vychází kniha, jež není nudnou monografií, ale živým, neokázalým pohledem na Černého témata, obsese, průšvihy a přínosy. Jde o rokenrolově pojatých padesát olíznutí muže, který zdaleka ne všechno natírá na růžovo. Každý zná mystifikaci s Entropou, Mimina šplhající po Žižkovské věži nebo klikující London Booster a vztyčený Fakáč, namířený na Pražský hrad.
Kniha předního novináře a výtvarného kritika ovšem představuje i ta umělcova díla, jež se z nejrůznějších důvodů nedočkala tak široké pozornosti, případně ani realizace.
Publikace, doprovázená množstvím dosud nepublikovaných fotografií a dalších archivních materiálů, je nejen příběhem jednoho vzdorovitého autora, ale i příběhem vývoje české společnosti, kterou Černý svým dílem neustále komentuje.
Autor se s Davidem Černým zná od chvíle, kdy před Veletržním palácem přebíral od prezidenta Václava Havla diplom za své vítězství v Ceně Jindřicha Chalupeckého. Je o deset let mladší a strávil s ním od prvního setkání více času než s kterýmkoliv jiným umělcem a na základě těchto setkání vznikla vydařená monografie.
Kniha obsahuje dvanáct kapitol, které Vitvar pojmenoval po albech oblíbené Černého kapely Rolling Stones (jejich kytarista v Praze dokonce vystupoval v Davidem darovaném tričku s nápisem „Fuck the KSČM!“: narážíme zde tedy na IT’S ONLY ROCK’N’ROLL, DIRTY WORK (Agrese, zbraně, smrt), STICKY FINGERS (Sex, mimina, rodina), OUT OF OUR HEADS (Hlavy, mozky, řezy), METAMORPHOSIS (Auta, nohy, ruce, autobusy), BETWEEN THE BUTTONS (Skládačky, rychlost, letadla), LET IT BLEED (Historie, národ, přítomnost), THEIR SATANIC MAJESTIES REQUEST (Klaus, bolševici, Zeman), AFTERMATH (Poníky, skandály, zapomínky), EXILE ON MAIN STREET (Nerealizované), BEGGARS BANQUET (Divadlo, film, design) a EMOTINAL RESCUE (Televize, galerie, vize).
Hned na dvacáté stránce se čtenář dozví zásadní informaci: „Máloco je v současném českém umění tak naivní jako představa, že přece všichni vědí, kdo je David Černý a čím se zabývá. Většina lidí o tom ve skutečnosti nemá ani páru.“ Tato informace, alespoň co se mě osobně týče, je zcela pravdivá. Davida Černého jsem znala v souvislosti s Entropou a s Miminy na Žižkovské věži, zaregistrovala jsem klikující autobus, to, že když byl v Praze Anthony Bourdain, tak Černý byl jedním z jeho průvodců naším krásným hlavním městěm. Samozřejmě jsem i zaznamenala, že tenhle mimořádně přitažlivý muž si zahrál i malou roli v Knoflíkářích.
Co jsem však netušila, byl nespočet děl, za kterými David Černý stojí, jak tato díla vznikala, proč vznikala a jaký mají význam. Proto jsem Vitvarovu monografii četla jedním dechem a občas doslova žasla nad neuvěřitelným umělcovým nadáním, otevřenou myslí a i když jsem z textu měla občas dojem, že Černý je člověk, který mi lidsky opravdu ani trochu nesedí, můj obdiv k jeho dílu rozhodně nepolevil.
Mezi jeho nejúchvatnější díla zařazují ve svém osobním žebříčku Kafku – neuvěřitelně složitou mechanickou plastiku, nad kterou žasne celý svět. Dílo Quo Vadis, kdy Černý nasadil trabantovi nohy a vezl jej na Staroměstské náměstí, kdy se socha nacházela malý kousek od tramvajové troleje a stačilo málo a všichni mohli dostat fatální zásah od drátů. Čtyřnový trabant vážící sedm metráků, který znázorňuje hromadný útěk statisíce Němců na Západ, jež zde po sobě zanechávali opuštěné duroplastové symboly zanikající NDR. Tehdy s instalací sochy pomáhali Černému ochotní turisté. Jak se později ukázalo, dílo mělo i pořádné koule.
Zásadních děl však kniha obsahuje mnohem více (například grafika pro prezidentskou kampaň Karla Schwarzenberga s legendárním čírem, plastika s názvem Helicop, Vytuněná smrtka pro Centrum současného umění DOX či Trifota, která byla odhalena v roce 2016 v Nových Butovicích).
Ač se na stránkách dočteme i řadu osobních věcí z umělcova života (jeho sexuální eskapády, dopady jeho tvrdohlavosti na jeho osobní i profesní život či osobní rozervanost), tyto informace beru jen jako doplněk, bez kterého bych se zřejmě obešla. Mnohem více než Černého soukromí mě zajímá právě jeho dílo a pozadí jeho vzniku, což mi autor knihy naservíroval doslova na stříbrném podnose, navíc v opravdu povedené grafické podobě.
Knihu zakoupíte za 319 Kč na stránkách www.paseka.cz.
