Dvacátý první díl našich knižních tipů věnujeme nakladatelství Host. Poznáte s námi české i zahraniční detektivky, doporučíme vám novinku nizozemského novináře, nabídneme i prvotinu Roberta Glancyho a naučíte se, Jak číst literaturu jako profesor.
Michal Sýkora – Ještě není konec
Michal Sýkora (* 1971) vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Palackého, kde od roku 1998 působí na Katedře divadelních a filmových studií. Kromě vědecké práce a odborného publikování se také dlouhodobě zabývá žánrem detektivky, s kolektivem studentů připravil k vydání dvoudílnou monografii Britské detektivky: od románu k televizní sérii (2012 a 2013).
V roce 2012 vydal úspěšný detektivní román Případ pro exorcistu. O rok později vyšlo pokračování řady s názvem Modré stíny. Oba díly, stejně jako jeho nová kniha, jsou předlohou televizní série, kterou pod souborným názvem Detektivové od Nejsvětější Trojice postupně uvádí Česká televize (scénář Petr Jarchovský a Michal Sýkora, režie Jan Hřebejk a Viktor Tauš).
Je horké srpnové odpoledne roku 1987. Končí prázdniny a dvanáctiletá Hana se v prvorepublikové vile u řeky na kraji města stane svědkem šokující vraždy. Příslušníci Veřejné bezpečnosti pachatele nápadně rychle zadrží, přičemž Hanino tvrzení, že vrahem byl ve skutečnosti podivný zelený přízrak, ze všeho nejvíc připomínající vodníka z Erbenovy Kytice, nikdo nebere vážně.
Policejní komisařka Marie Výrová se tentokrát bude zabývat čtvrt století starou vraždou. Po setkání s Hanou Kolihovou, které se z hrůzostrašného zážitku nikdy nevzpamatovala, zpočátku jen ze zvědavosti prostuduje spis dávno uzavřeného případu. Záhy však nabyde jistoty, že se tehdejší vyšetřovatelé dopustili řady chyb a že podezřelých, již ke zločinu měli motiv a příležitost, může být mnohem víc.
Rodinné přízraky po 25 letech ožívají i proti vůli těch, kteří si ze všeho nejvíc přáli zapomenout. Na všech leží stín viny. Kdo je skutečným pachatelem zločinu, který zcela rozvrátil kdysi prominentní rodinu věhlasného mísního lékaře?
Detektivky Michala Sýkory jsou na českém trhu jedny z nejlepších vůbec. Od předchozích knih je Ještě není konec méně komplikovaná, lehce se čte a čtenář se bez větších problémů vžije do jedné z hlavních postav příběhu, detektivky Výrové. Její zalíbení v hudbě Boba Dylana může někoho od příběhu rušit, mně osobně pomohla postavu lépe pochopit a představit si ji jako reálnou osobu.
Přestože se kniha lehce čte, je stále dostatečně napínavá. Máte pocit, že už víte, kdo je vrah, ale pokaždé váš tip selže. Tak jednoduchý příběh není a autor napíná do poslední stránky, aby nám závěrem vyrazil dech.
Velké plus je také zasazení děje do Olomouce. Jsou zde popisována reálná místa, která olomoučtí zajisté dobře znají a proto budou z knihy ještě nadšenější.
Pokud bude tato kniha zfilmována, zvážila bych výběr herců i režiséra. Myslím si, že předchozím knihám jejich zfilmování moc neprospělo a Kláře Melíškové role detektivky Výrové bohužel neslušela.
Graham Masterton – Červená lucerna
Graham Masterton (* 1946) pochází z Edinburghu, v současnosti žije v Surrey v jihovýchodní Anglii. Ve čtyřiadvaceti letech byl jmenován výkonným šéfredaktorem časopisů Penthouse a Penthouse Forum. Proslavil se jako autor hororů – hned jeho prvotina The Manitou z roku 1976 se stala bestsellerem a dočkala se i filmového zpracování.
Celkem napsal 35 hororových románů, za něž získal mnohá ocenění. Tři z těchto knih byly zfilmovány.
Píše také horory pro děti a mládež.
Série o komisařce Katie Maguirové je jeho prvním počinem na poli krimi literatury, ovšem realistickými popisy násilí Masterton nezapře svou minulost autora hororů.
Na zakrvácené matraci ve špinavém bytě v Corku leží mrtvý muž. Někdo na něj zblízka vystřelil a zohyzdil tak jeho tvář k nepoznání. Katie Maguirová však brzy zjistí, o koho se jedná: je to Mawakiya, nigerijský pasák, který pracoval pro šéfa obchodu s bílým masem Michaela Gerretyho, jehož se Katie snaží roky neúspěšně dostat do vězení.
Ví, že její povinností je dopadnout vraha. Ale Mawakiya byl zlý člověk, který prodával mladé dívky. Město je bezpečnější, když je mrtvý. Pak je ovšem zavražděn další pasák a Katie se musí rozhodnout: Je toto konání samozvaných strážců spravedlnosti přípustné? A jak je zastavit?
Červená lucerna je moje první setkání s Grahamem Mastertonem a musím říct, že šlo o setkání velmi příjemné. Mám ráda promyšlené detektivky s výraznými hlavními postavami, napínavé od první do poslední stránky a baví mě naturalistické popisy trestných činů.
To vše mi Masterton naservíroval na zlatém podnose – knihu nešlo odložit, přečetla jsem ji celou za jednu noc. Je vidět, že autor se dřívě věnoval hororům a jeho smysl pro zvrácenost a nešťastné osudy literárních postav mu zřejmě také nejsou cizí.
Pokud máte rádi severské krimi, Červená lucerna vás potěší a navíc má krásně zpracovaný obal. Autor není nový Jo Nesbø a jeho komisařka Katie není nový Harry Hole. Nedá se srovnávat s ničím, jedná se o originální počin, který bude milovníky krimi skutečně bavit. A já se těším, až si přečtu jeho starší tituly a chystá se české vydání jeho poslední knihy Výkupné pro krále!
Adriaan van Dis – Já se vrátím
Novinka úspěšného holandského novináře a spisovatele Adriaana van Dise je častována různými nálepkami literárních kritiků. Například „elegantní forma instantní deprese“ nebo „psychoterapie bez psychoterapeuta“. Může se to zdát jako výtka, ale opak je pravdou. Z velké části autobiografický román mapuje zvláštní vztah syna-spisovatele a jeho osmadevadesátileté podivínské matky, která celý život skrývá tajemství, do nichž syn nesmí proniknout.
Vše se mění až v okamžiku, kdy Marie už nechce na tomto světě dál setrvávat a její syn jí s tím má pomoct – na oplátku mu ona poví svůj životní příběh, který může přetavit v román. Pokud se obáváte přemíry deprese v díle, obáváte se oprávněně, avšak přesto zbytečně. Je to totiž napsané tak dokonale, že se na melancholii prostupující dílem budete před každým otevřením knihy těšit. Literární styl autora je vytříbený, uhlazený a přitom syrový, u poměrně častých popisů se nebudete nudit, budete nad nimi přemýšlet, protože i tyto v jiných knihách jednotvárné části jsou tu podané obratným filozofickým způsobem, kterému však snadno porozumíte. Adriaan vás naučí číst mezi řádky. Skvěle propracovaná psychologie postav a nevšední příběh, který se větví za své vlastní hranice, dodává knize tu pomyslnou korunku. Adriaan van Dis je klasik moderní doby a přečíst tohle jeho dílo je literární nutnost.
Robert Glancy – Smluvní podmínky
Robert Glancy (* 1975) se narodil v Zambii a vyrostl v Malawi. Ve čtrnácti letech se přestěhoval do Edinburghu, později vystudoval historii na univerzitě v Cambridgi. Se svou ženou a dětmi žil na Novém Zélandu, kde pracoval v oblasti PR. V současnosti pobývá ve Francii, kde píše svou druhou knihu.
Úžasně vtipná kniha o tom, že malým písmem mohou být napsány věci, které mají velký význam.
Frank měl autonehodu.* Doktor mu řekl, že přišel o slezinu, ale Frank je přesvědčený, že přišel o víc. Chybějí mu vzpomínky – na lidi, kteří ho obklopují, na společnou minulost i na to, jak došlo k osudné srážce. Pamatuje si jen, že je právník, který se specializuje na doložky ke smlouvám psané drobným písmem.**
Frank pomalu začíná odkrývat svůj předchozí život a své bývalé já. Avšak obrázek, který před ním vyvstává, neukazuje jeho manželství, rodinu a kariéru v pěkném světle. Je možné, že smluvní podmínky, podle nichž žije, mu tak docela nesvědčí?***
Při rozplétání uzlů svazujících jeho život si uvědomí, že ďábel se opravdu skrývá v detailech a nikdy není příliš pozdě na to, aby člověk přepsal svůj osud.
* zřejmě docela vážnou
** které nikdo nečte
*** a možná nikdy nesvědčily
Robert Glancy napsal báječný román, který si užijí především milovníci anglického humoru. Jedná o svěží a čtivou prvotinu s výborně napsaným závěrem. Prvních pár kapitol může nudit, ale nenechte se odradit. Děj dostane záhy spád a nebudete se moct od knihy odtrhnout.
Málokdy o něčem říkám, že je to brilantní (kromě skladeb kapely Depeche Mode), ale u této knihy to použít musím. Protože ona opravdu brilantní je. A klobouk dolů před jejím autorem, který přišel se zbrusu novým tématem a celá kniha je plná malých poznámek, které obvykle nikdo nečte, ale v této knize se bez nich neobejdete.
Nela Rywiková – Děti hněvu
Když Nela Rywiková vydala svoji prvotinu Dům číslo 6, přečetla jsem si ji s jistou zvědavostí, jak si pro mě doposud neznámá autorka poradila s žánrem krimi. A byla jsem příjemně překvapená, protože Rywiková zasadila svůj příběh do ošklivého zchátralého domu v ostravské čtvrti, kam raději nikdo nechodí a navodila napínavou a hustou atmosféru, některé postavy mě doslova děsily a potkat by je opravdu nikdy nechtěla.
Na druhou knihu jsem se tudíž těšila jako malé dítě na Vánoce a konečně jsem se dočkala. A nezklamala!
Příběh Děti hněvu s detektivní zápletkou zavádí čtenáře do neutěšeného prostředí ostravské periferie, kde je nalezeno tělo mrtvého muže. Ačkoliv první stopy policejního vyšetřování vedou téměř neomylně k místnímu podivínovi, vyšetřovatelé začínají postupně rozkrývat složitě slepenou síť mezi lidmi ze zcela odlišných společenských vrstev.
Na jedné straně tak stojí novodobá „elita“ v podobě podnikatele Daniela Gavly a političky Jany Bittnerové, proti nim pak gambler Pavel se svou sestrou Šárkou a jejich despotickým a zlým otcem (věřte mi, toho chlapa budete nesnášet).
Přestože by se mohlo zdát, že jediným pojítkem mezi těmito postavami je více či méně zdařilé balancování na hraně zákona, čtenář brzy začíná tušit, že je spojuje daleko víc. Příběh je navíc obohacen o vyprávěcí linii sahající až do předválečných časů a odkrývají nejen pozadí detektivní zápletky, ale především to, jak snadno se člověk stává obětí hněvu, dějinných událostí i promlčené spravedlnosti.
Thomas C. Foster – Jak číst literaturu jako profesor
Podle názvu knihy by se na první pohled mohlo zdát, že jde o další z řady zábavných svazečků z kategorie „for dummies“. Kniha Thomase C. Fostera sice také cílí na čtenáře literární teorií nepolíbené, jde však více do hloubky a navíc nepředpokládá, že je její čtenář pitomec. Přístupnou formou se za pomoci řady především klasických děl snaží čtenáře podnítit k vlastnímu přemýšlení o literatuře a ke čtení komplexnějšímu, než je pouhé konzumování knih. Přístupnou formou je zde však myšlen především způsob Fosterova výkladu – pracuje s nadsázkou a humorem, čtenářský prožitek zůstává na prvním místě, suchopárný výklad se nekoná. Chcete-li chápat vaše oblíbené knihy v širších souvislostech, může být tato kniha vaším prvním rádcem a třeba i úvodem do dalšího studia literatury. Jejím nesporným kladem jsou totiž autorovy dlouholeté pedagogické zkušenosti, takže zkrátka ví, jak potřebné znalosti předat dalším.
Dörte Hansenová – Starý kraj
Věřím, že nejsem jediná, kdo si někdy vybral knihu pouze podle jejího obalu a názvu. Aniž bych cokoliv věděla, ale jen příjemně tušila. Německá autorka Dörte Hansenová vypráví příběh ze Starého kraje, místa, kde němečtí sedláci a jejich manželky žijí spořádaným životem, pěstují květiny za okny a zalévají své dokonalé záhonky. Místní starousedlíci se ale musejí vypořádat s těmi, kteří do Starého kraje přivandrovali bůhví odkud. Takovým „cizákem“ je i Vera Eckhoffová, kterou její matka nechala napospas osudu a staré chalupě. Vera, která jako dítě přežila druhou válku, je nesmírně svérázná a originální žena, s ničím se nemaže.
Její samotářský styl života naruší mladá příbuzná Anna, která má dost svého zpackaného života v Hamburku a stejně jako Vera nachází útočiště ve Starém kraji. Kniha je prostá strhujícího příběhu a dějových zvratů. Plyne stejně pomalu jako život ve Starém kraji. Je milá, místy velice syrová a vtipná. Hansenová skvěle vykresluje jednotlivé postavy. Sympaticky si utahuje nejen ze samotných rodilých venkovanů, ale také velkoměšťáků, kteří se snaží hrát si na zapálené vesničany a biomaniaky. Třeba jako Linda Rybová a Kateřina Winterová s jejich Herbářem. Starý kraj je románem současným, je velice čtivý a jako stvořený pro prázdniny u babičky nebo dovolenou mimo město.
Na článku spolupracovali: Jan Peroutka (Jak číst literaturu jako profesor), Anna Musilová (Já se vrátím), Petra Rašková (Starý kraj), Šárka Hromádková (Děti hněvu, Smluvní podmínky, Červená lucerna, Ještě není konec)
