S koncem roku 2021 přichází i tradiční bilancování a hodnocení toho, co se za posledních 12 měsíců ve filmovém světě zrodilo. Ačkoliv jsme v první polovině roku byli odkázáni pouze na VOD služby, v druhém půlroce se pak s premiérami v kinech roztrhl pytel. O filmy tak nouze rozhodně nebyla a my se společně můžeme podívat na ty, které nás za posledních 365 dní oslnily nejvíce.
Žebříček je sestaven pouze z filmů, které měly světovou premiéru v roce 2021. Zahrnuté snímky mohou být fikčního i dokumentárního rázu. Vybráno bylo 10 zahraničních a 5 českých snímků. Pořadí filmů v žebříčku nehraje žádnou roli.
Zahraniční filmy
Annette (r. Leos Carax)
Po devítileté pauze se francouzský svéráz Leos Carax vrátil s autorským muzikálem. Imaginativní jízda s démonickým Adamem Driverem, kterému skvěle sekundují Marion Cotillard a Simon Helberg, s brilantním soundtrackem od skupiny Sparks.
Mnohovrstevnatý muzikál, který s daným žánrem nakládá po svém, diváka nutí dívat se do propasti, z které není úniku. Bezvýchodná a depresivní podívaná, kterou Carax na plátně rozehrává, je příběhem o otcovství, bulváru a jeho vlivu na osobnost celebrit, prázdnotě, bolesti, iluzi, a o tom, co vše je člověk schopen udělat pro slávu.
Netradiční muzikálové písně, které ve filmu znějí víc než slova a kolikrát prostřednictvím pár veršů, prozradí mnohem více než dlouhé dialogy. Ty jsou nesmírně sebeuvědomělé, kupodivu chytlavé a v kombinaci s úchvatným vizuálním stylem posouvají děj dopředu každým tónem.
Snímek jde tvrdohlavě proti proudu všech muzikálových spektáklů, zároveň je však adoruje a chová k nim respekt.
Caraxův pompézní svět plný iluzí a klamů je pro mě tím nejsilnějším zážitkem, který jsem si letos z kina odnesl. Dílo vybízející k mnoha interpretacím ve mně stále zůstává, i když už od závěrečných titulků uplynula dlouhá doba.
Spencer (r. Pablo Larraín)
Pablo Larraín svou paletu životopisných filmů doplnil o příběh princezny Diany s názvem Spencer. Nejedná se však o klasické životopisné drama, které by komplexně zobrazovalo princezninu historickou osobnost a celou její životní dráhu.
Naopak, snímek sleduje princeznu pouze během vánočních svátků, které je nucena trávit ve společnosti královské rodiny, z které je jí psychicky i fyzicky zle. Hlavním důvodem jest manželská krize, kterou s princem Charlesem zažívá, jelikož jejich vztah již dávno postrádá jiskru a žijí odděleně. Během pár dnů sledujeme Dianu, marně toužící vrátit čas zpět do bezstarostného dětství, bojující s nechutenstvím a návyky královské rodiny, to vše s pocitem méněcennosti.
Jediným světlem v jejím životě jsou její dva synové, kteří vždy alespoň na chvilku dají princezně zapomenout na bezvýchodnou životní situaci, v které se nachází, snad proto, že k dětem má, na rozdíl od dospělých, Diana mnohem blíže.
Překrásně nasnímaný film, plný statických kompozic s pestře barevným prostředím královského paláce, který později začne připomínat spíše vězení, nežli honosné a radostné místo, vytváří jedinečnou dobovou atmosféru. Retro atmosféře devadesátých let napomáhá i to, že snímek se natáčel na 16mm barevný film, který mu dodává originální nádech.
Expresivní sonda do mysli rozervané ženy, která je svázána všemi myslitelnými konvencemi, je strhujícím zážitkem, který polemizuje nad tím, jak to asi tehdy mohlo být, a nesnaží se o precizně didaktický historický přepis, za což můžeme být jedině rádi.
The Card Counter (r. Paul Schrader)
Paul Schrader tentokráte svou bohatou sbírku antihrdinů rozšířil o příběh hazardního hráče, kterému se nedaří odpoutat od temné vojenské minulosti. Schrader rozehrává pomalé a minimalistické drama nesoucí prvky thrilleru a (jakkoliv absurdně to může znít) road movie.
Snímek prostřednictvím roztříštěných flashbacků odhaluje minulost hlavního protagonisty a vrstvu po vrstvě se čím dál více propadáme do skrytých zákoutí jeho mysli.
Film nikam nespěchá a prostřednictvím statických záběrů pomalu rozjíždí totální destrukci světa hlavního hrdiny. Mnohovrstevnatý příběh o vyrovnávání se s minulostí a podivném přátelství bez patosu a zbytečného sentimentu divákovi předkládá silný a syrový zážitek.
Vyvolává otázky o tom, co je vlastně ve světě správné a kde stojí hranice mezi dobrými a zlými skutky. Snímek opět dokazuje výjimečnost Paula Schradera, který i v pokročilejším věku nepolevuje a otevírá stále aktuální a kontroverzní témata. Výstavba a formální stránka snímku vybízí k důkladné analýze a opakovanému sledování, ostatně jako většina Schraderových děl.
Smolný pich aneb pitomý porno (r. Radu Jude)
Rumunský svéráz Radu Jude nám naservíroval nepředvídatelný, kontroverzní ale především hravý snímek, který si z festivalu Berlinale odvezl Zlatého medvěda. Po nekompromisní premiéře v podobě nefalšovaného amatérského porna diváka čeká přehlídka boření vypravěčských a formálních konvencí.
Snímek je rozdělen do tří stylisticky zcela odlišných částí. První část je čistě observační, jelikož takřka šmírujeme hlavní hrdinku při jejích pochůzkách městem, které je parazitováno křiklavou reklamou a konzervativními burany. Ve druhé části pak sledujeme satirickou asociativní montáž. Film následně vrcholí divadelně inscenovanou třídní schůzkou připomínající spíše soudní síň.
Radu Jude svou neučesanou formou provokativně poukazuje na zkaženou morálku společnosti, která je prolezlá sexismem, rasismem a přehnaným nacionalismem. Především jde ale o brilantní filmovou hříčku vymykající se jakýmkoliv stanoveným normám. Pro českého diváka budiž plusem i to, že film vznikl za přispění české koprodukce.
Síla psa (r. Jane Campion)
Stejně jako Leos Carax, i věhlasná Jane Campion si se svým dalším filmem dala na čas, konkrétně dvanáct let. Tentokrát zvolila adaptaci románu Thomase Savagea – Síla psa. Snímek je demytizací westernové žánru a studií maskulinity v mnoha podobách.
Film začíná jako příběh dvou zcela odlišných bratrů – Phil je buranský misantrop, pohrdá čistotou a podobnými ,,nechlapskými návyky”, vyznává kovbojský styl žití, na druhou stranu je ale velmi vzdělaný, společensky znalý a skvěle hraje na banjo. George naopak touží po uznání od vyšších vrstev, dbá na svůj zevnějšek a jde cestou pokroku (auto místo koně). Když se George ožení s ovdovělou ženou Rose, Philova rovnováha je narušena, cítí infiltraci a ztrácí kontrolu nad svým světem. Phil se rozhodne, že Rose začne dělat ze života peklo, jelikož je to jediný způsob, jakým se dokáže bránit. Plánuje se mstít i skrz jejího zženštilého syna Petera, nicméně toto jednání nabere úplně jiný směr.
Překrásná příroda a drsný život na venkově jdou ruku v ruce s Philovým charakterem, který je jednou z nejzajímavějších hlavních postav tohoto roku i díky mnohoznačnému hereckému umu Benedicta Cumberbatche. Ačkoliv se Phil snaží dostát svým kovbojským vzorům a nezdráhá se ubližovat svému okolí, pod maskou maskulinního alfa samce se skrývá citlivý muž toužící po intimitě a lidském doteku.
Campion citlivě analyzuje různé typy mužských osobností a představuje mrazivé slow-burn westernové drama, pro žánr z atypického období dvacátých let 20. století. Snímek členěný do pěti kapitol sbírá jednu festivalovou cenu za druhou a po trendu, který loni nastolila Akademie (vítězství Země nomádů), se bude určitě jednat o žhavého adepta na zlatou sošku.
Rok před válkou (r. Dāvis Sīmanis Jr.)
Lotyšsko-litevsko-český koprodukční film, který na pozadí událostí předcházejících první světové válce, vypráví groteskní příběh bezcharakterního portýra. Surrealistický příběh, ve kterém není nouze o množství bizarních výjevů, je zběsilou exkurzí do světa předválečné Evropy.
Snímek čerpá z kafkovských motivů, filozofie a historických osob, které se hlavnímu hrdinovi zjevují a formují jeho osobnost až do takové míry, že sám začne připravovat bolševickou revoluci. Divákovi je nabídnut chaotický svět plný filozofických a politických extrémů, do kterého není lehké zabřednout, nicméně jakmile se divák na netradiční snímek naladí, bude se bavit svérázným audiovizuálním zážitkem, který je narvaný myšlenkami, které diváka vybízejí k polemizaci nad tehdejší společností.
Film, který je náročný na přemýšlení (a na psaní o to víc), je nečekaným zjevením, které se do širší distribuce zatím bohužel nedostalo. Snímek je prozatím možné zhlédnout na portálu dafilms.cz, pevně však doufám, že tento surreální zážitek se brzy dostane i na plátna kin.
Benedetta (r. Paul Verhoeven)
Paul Verhoeven se po konci své hollywoodské štace stále více obrací ke kořenům jeho rané tvorby. Tentokráte otevírá téma náboženství, fanatismu a ženské sexuality na pozadí morových událostí 17. století.
Sledujeme příběh jeptišky Benedetty, která zažije údajnou rozmluvu se svatými, kteří se k ní opakovaně obrací. Verhoeven nám po celý film jasně neodpoví na otázku, zda jsou její tvrzení pravdivá, či ne. Nevynáší nad postavou Benedetty žádné soudy. Postava Benedetty je načrtnuta tak, aby s ní divák v jednu chvíli soucítil a vzápětí pochyboval nad jejím pokřiveným charakterem.
Benedetta si začne také romantický vztah s mladou novickou a začne objevovat svou sexualitu. Explicitní sexuální scény a romantická linka, která svým způsobem odkazuje k nunsploatation snímkům 70. let, film posouvají do roviny, která se pohybuje na pomezí filmového béčka a uměleckého filmu.
Precizní obrazové kompozice, podmanivé prostředí kláštera a provokativní nejednoznačný přístup k náboženství dělají z Benedetty jedno z nejpodnětnějších děl uplynulého roku.
Drive my car (r. Rjúsuke Hamaguči)
Citlivý snímek, který na ploše necelých tří hodin rozehrává příběh divadelního režiséra a herce v jedné osobě, který se musí vyrovnat s náhlou ztrátou milované ženy, zatímco připravuje inscenaci Čechovova Strýčka Váni. Není to však jediná rána, kterou mu život zasadí. Z nařízení vedení divadla je mu přidělena osobní řidička, která ho každé ráno bude vozit do práce.
Pro hlavního hrdinu je auto, a především řízení, neoddělitelnou součástí jeho práce a životní pohody. Při ranním dojíždění si v autě vždy pomocí přehrávače opakuje text, třídí si myšlenky a řízení je pro něj jakousi formou terapie. Když je mu pak tato rutina zakázána, jeho svět je po smrti ženy narušen o to víc.
Ačkoliv se námět na první pohled jeví velmi melodramaticky a mohl by sklouznout do přílišného patosu, není tomu tak. Příběh je předkládán pomalým tempem, bez jakéhokoliv citového vydírání a zajetých klišé. Hamaguči po částech odhaluje charaktery hlavních aktérů a rozebírá jejich uzavřenost. A jak už tomu název napovídá, nejdůležitější chvíle a silné emoce se odehrávají v autě.
Nesmírně poutavé jsou také sekvence z přípravy divadelní inscenace a nahlédnutí pod pokličku režijních metod hlavní postavy je nesmírně inspirující. Samo divadelní představení, které se od reálného světa hlavního hrdiny nedá oddělit, pak tvoří strhující finále, na které divák bude dlouho vzpomínat.
The French Dispatch (r. Wes Anderson)
Po animovaném projektu s názvem Psí ostrov se Anderson opět vrátil k hranému filmu. Povídkový snímek je příběhem posledního vydání věhlasných novin. Film je koncipovaný a vystavěný jako literární noviny. Každá z povídek vypráví příběh jednotlivých článků, které se v posledním čísle objevily. Anderson ke každé části přistupuje s odlišným stylem vyprávění a odlišnou prací s prostorem.
Anderson, již tradičně, přepíná mezi různými formáty, barevným a černobílým obrazem a nebojí se část příběhu odvyprávět pomocí stylizované animace. Hravá práce s dvojdimenzionálním prostorem je nesmírně podmanivá, stejně tak jako práce s barevností celého světa. Nesmí se však opomínat i precizní inscenace v prostoru trojdimenzionálním, což je nejvíce cítit v části s revoltujícími studenty.
Snímek je oslavou novinařiny, ale stejně tak tuto profesi značně demytizuje. Symetrický svět plný různorodých figurek je také prošpikován odkazy ke starším dílům světové kinematografie. Nejvíce patrné jsou odkazy na poetiku Jacquese Tatiho, na kterého Anderson doslovně odkazuje v úvodní krátké povídce s Owenem Wilsonem, dále pak hudbou připomíná revoltující snímky Jeana-Luca Godarda a v jedné milostné scéně pomocí skladby záběrů a jejich kompozice připomíná Lásky jedné plavovlásky od Miloše Formana.
Čistá radost z filmařiny, propracované detaily mistrovsky vystavěného a stylizovaného fikčního světa jsou již tradičnímu elementy Andersonovy autorské práce, kterou je radost sledovat. Francouzská depeše není výjimkou a řadí se vedle těch nejsilnějších a nejvíce fascinujících Andersonovek.
Zelený rytíř (r. David Lowery)
Artové fantasy na motivy Artušovských legend s názvem Zelený rytíř je ukázkovým příkladem nehrdinského filmu. Hlavní hrdina Sir Gawain je svým okolím tlačen do role hrdiny, ačkoliv by nejraději oddával divokým pitkám a hříšné rozkoši.
Vydává se na středověkou cestu, na jejímž konci jej čeká tajemný vyzyvatel – Zelený rytíř. Na své pouti je konfrontován magickými bytostmi, nadpřirozenými jevy, hrdlořezy a těžkými zkouškami odvahy. Ovlivněn strachem ze zklamání královské rodiny a především sebe sama, je nucen čelit výzvám, na které ho nic nemůže připravit.
Podmanivý vizuální styl, z kterého sálá atmosféra tajemného středověku, je tím nejsilnějším aspektem filmu, hned vedle atypické cesty chrabrého nehrdiny, která se vymyká všem hollywoodským standardům. Loweryho nekompromisní autorská vize zve diváka do podmanivého světa, ze kterého se bude jen těžko vracet zpátky.
České filmy
Láska pod kapotou (r. Miro Remo)
Ačkoliv se jedná o dokumentární počin, film je nasnímán způsobem, který připomíná snímky fikčního rázu. Sledujeme padesátníka Jaroslava, který žije pro rychlá auta, společně se svou partnerkou, závodníci Janou, pro kterou Jaroslav sestavuje auta. Jaroslav za komunistů snil o profesionální dráze závodníka, kvůli otcovým problémům s režimem však skončil jako horník, kde však získal finanční stabilitu.
V 90. letech se pak Jaroslav pustil do podnikání, které se však nevyvedlo a na oplátku mu přineslo rozpad rodiny, mamutí dluhy a především zlomenou hůl nad kapitalismem. Nicméně Jaroslav se nevzdal a vrátil se ke svému dětskému snu, k závodním autům.
Snímek postupně odhaluje Jaroslavovu osobnost, která je komplexnější a rozmanitější, než se mohlo na první pohled zdát. Vrstvu po vrstvě odhaluje jeho temnou stránku bez jakékoliv sebereflexe, konzervativní světonázory a zacyklenost jeho života, jelikož není schopen životní změny a umí jen lamentovat o tom, jak dříve bylo lépe. Jaroslav se tak raději uchyluje k prázdným nacionalistickým pravdám. Film jej však neodsuzuje, nabízí komplexní portrét člověka, jenž ztratil ideály a uchýlil se k té nejjednodušší cestě za bláhovou iluzí štěstí.
Dravá adrenalinová jízda od Miro Rema je neotřelý dokumentární snímek, který má svým vyprávěním i formální stránkou blíže k tomu hranému, což z něj dělá napínavý zážitek se zběsilým tempem, ve kterém není nouze o emoce.
Zpráva o záchraně mrtvého (r. Václav Kadrnka)
Minimalistický film, silně připomínající tvorbu Roberta Bressona a Carla Theodora Dreyera, s názvem Zpráva o záchraně mrtvého, představuje v jádru prostý příběh. Otec prodělal mrtvici a leží v nemocnici, zůstává v kómatu a nedaří se jej probudit, ačkoliv se o to jeho žena se synem stále snaží.
Film je pro diváka skutečně náročným a fyzickým zážitkem, stejně jako je pro rodinu marné čekání na probuzení bezvládně ležícího těla. Nezvyklá volba vertikální formátu, statické záběry, stále dokola opakované repliky a mechanické herectví dělají vše pro to, aby divákovi co nejvíce přiblížili bezmoc, kterou rodina zažívá.
Stylistická stránka zde dozná mnohem razantnějších změn než posun v ději, který zůstává celou dobu statický, stejně jako otcovo tělo, a dělá pouze minimální krůčky vpřed. O to zajímavější je sledovat, jak se pomocí stylistických změn a drobných nuancí věcí dávají do pohybu.
V Kadrnkově filmu vše vychází z nehybnosti, a proto tak jeho sledování pro mnohé nebude atraktivním zážitkem. Nabízí však alternativní přístup k vyprávění a zprostředkování silných zážitků skrze filmové médium. Cesta ke smíření a duchovnu nikdy nebyla podána tak ojedinělou a neopakovatelnou formou.
Okupace (r. Michal Nohejl)
Okupace jest jedním z nejoriginálnějších a nejnápaditějších debutů za poslední dobu. Anekdotický námět rozveden do absurdních rozměrů, ve kterých se zrcadlí veškerá česká povaha, nejen v šedesátých letech, během kterých se příběh odehrává. Snímek s nesmírně pestrou barevnou paletou, skvělým soundtrackem, černým humorem a brilantně zinscenovanými scénami čerpá z krátkometrážního snímku Vlastimila Venclíka Nezvaný host, který byl v šedesátých letech zakázán.
Do zapadlého divadelního baru, kde herecký ansámbl, režisér, ředitel a zvídavá studentka nasávají po jubilejní repríze propagandistické hry, přichází ruský oficír lačnící po vodce. Jednoduchá zápletka rozehrává absurdní příběh plný skvěle vystavěných gagů, bizarních zvratů, ale také starých křivd a vyvolává otázky nad lidskou morálkou.
Veškeré filmové složky spolu skvěle fungují a vytvářejí omamný zážitek plný cigaretového dýmu, alkoholu a revoltující atmosféry. Je nesmírná škoda, že film takzvaně prošuměl kiny bez většího povšimnutí širší veřejnosti.
Každá minuta života (r. Erika Hníková)
Zřejmě nejdiskutovanější dokumentární snímek uplynulého roku, který vyvolává diskusi především nad tématem, o kterém pojednává, tedy přehnané kontroly rodičů nad dítětem, lajnování každé minuty jeho života a vyznávání Kamevédy (extrémní způsob výchovy s cílem udělat z dítěte šampiona prospěšného společnosti). Ačkoliv je téma jakkoliv atraktivní, myslím si, že by bylo velmi nefér opomíjet režijní zručnost a preciznost, s jakou byl tento snímek natočen, díky čemuž vše funguje, tak jak má.
Autorka se záměrně zdržuje jakýchkoliv kritických komentářů a nevstupuje do děje. Pomocí statických záběrů, vizuálních asociací, opakovaných motivů a repetitivního zobrazování každodenních činností předkládá obrázek striktní výchovy dvou rodičů, kteří jsou oddáni pouze a jenom budoucímu životu svého dítěte. Snímek tak nechává diváka, aby si na celou věc utvořil názor sám, z čehož pramení třaskavá diskuse, která kolem filmu probíhá.
Uzavřený mikrosvět, ve kterém rodina žije, je zprostředkován distancovaným observačním způsobem a nejspíš nenabízí kompletní portrét rodiny. Nicméně slouží jako náhled na extrémní směr výchovy se všemi plusy a mínusy, bez jakéhokoliv odsuzování. Erika Hníková tak svou úlohu nestranného pozorovatele zvládla na výbornou, ačkoliv šla do natáčení s původně diametrálně odlišným záměrem
Shoky a Morthy: Poslední velká akce (r. Andy Fehu)
Šest let po nefalšované brakové zábavě s názvem Nenasytná Tiffany, se Andy Fehu vrací s dalším snímkem, který pracuje s pokleslými žánry. Snímek, který hodně spoléhá na sehranost ústřední dynamické dvojce (Štáfek, Kozub), je nadupaným mixem splatter hororu, buddy filmu a černé komedie, která si utahuje ze světa YouTuberů a jejich mediálního obrazu. Fehu film nacpal popkulturními odkazy, které sice vyžadují menší povědomí o československém YouTube, nicméně divák se pobaví i bez jeho zevrubné znalosti.
Humor podávaný prostřednictvím vizuálních a slovních gagů je zběsilý, neotřelý a každý z aktérů hláškuje jako o život. Nad všemi však vyčnívá Tomáš Magnusek, který zde ztvárnil čtyřicetiletého YouTubera, z kterého má veřejnost povětšinou srandu. Jeho, nebojím se říct, životní výkon je hoden Českého lva a Magnusek pro sebe krade každou sekundu, kdy se na plátně vyskytuje.
Příběh kontroverzní YouTuberské dvojice, která se vydává natáčet své poslední velké video, je čistokrevnou zábavou, která si na nic nehraje. I přes to má snímek velký přesah, který se týká především mediálního světa a toho, co diváci na internetových platformách denně konzumují. Chytře vystavěná mnohožánrová komedie je přesně tou adrenalinovou injekcí, kterou česká komedie potřebovala.
Čestná uznání
Nedovolí mi to nezmínit i pár snímků, jejichž sledování jsem si užil, nicméně se nevešly do finálního žebříčku, popřípadě jsou v některých směrech problematické.
Tady jsou: Titan (r. Julia Ducournau), Muž se zaječíma ušima (r. Martin Šulík), Poslední duel (r. Ridley Scott), Jednotka intenzivního života (r. Adéla Komrzý), West Side Story (r. Steven Spielberg), Ubal a zmiz (r. Adam Hobzik), Passing (r. Rebecca Hall), Belfast (r. Kenneth Branagh), Sebevražedný oddíl (r. James Gun), Land (r. Robin Wright).
Resty
Zmíním také pár filmových restů, které jsem letos nestihl zhlédnout, nicméně se na ně velmi těším.
Tady jsou: Přípravy k filmu T (r. Milan Klepikov), The Tragedy of Macbeth (r. Joel Coen), Zrcadla ve tmě (r. Šimon Holý), The Velvet Underground (r. Todd Haynes), C´mon C´mon (r. Mike Mills), Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul), France (r. Bruno Dumont).
