Mezi (nejen) českými generacemi X, Y a Z se v posledních letech prosazuje určitý fenomén: být „alternativní“, neboli být hipster. Lidé, kteří jsou takto označováni, proti tomu zpravidla brojí, protože jedna z definic hipstera zní: „Příslušník společenské subkultury, který odmítá škatulkování a zakládá si na nezávislosti a originalitě v chování, jednání i tvorbě.“ Čímž logicky odmítají jakékoliv škatulkování. A co jiného je jejich zařazení do konkrétní sociální skupiny než bohapustá nálepka?
Nicméně i přes houževnatý odpor „hipsterů“ k takovému zařazování dochází, což musí mít nějaký důvod, prvek, na základě kterého je možné člověka se zmiňovanou subkulturou spojit.
Takových prvků je spousta: styl oblékání (zásadně second-hand), způsob dopravy (kola, abychom neničili planetu) nebo hudební vkus.
Když pominu fakt, že je neuvěřitelně cool poslouchat cokoliv mladšího šedesátých let (od Colea Portera až po Franka Sinatru), jsou tu konkrétně tři kapely těšící se až pozoruhodně věrné fanouškovské základně. Nechrlí jeden rádiový hit za druhým. Nemají výraznou minulost, pravděpodobně ani styky s Mickem Jaggerem. Jen to umějí s kytarou, jejich texty jsou o lásce (často, ne pořád) a přece mají k prvoplánovkám daleko.
Výraznou roli hraje i estetika – v době boomu sociálních sítí typu Tumblr nebo We Heart It, které slouží ke sdílení obrázků nejrůznějšího ražení (a jsou daleko anonymnější než Instagram), se víc než na tvorbu kapely hledělo na její logo a image členů. A protože One Direction byli moc mainstream a navíc představovali prototypy sexsymbolů pro čerstvé teenagerky, ona hipsterská komunita začala tíhnout jinam. Konkrétně k Arctic Monkeys, The 1975 a The Neigbourhood.
Arctic Monkeys
V roce 2001 kdesi na předměstí anglického Sheffieldu dostali dva kluci k Vánocům kytaru, a když k sobě přibrali další dva, co to trochu uměli s baskytarou a lehce mlátili do bicích, klidně si mohli začít říkat kapela. Hrát začali v menších barech, kde svá podomácku vypalovaná CD rozhazovali zadarmo do publika. Členové kapely jsou tedy jedni z mála současných umělců, kteří neprorazili primárně díky internetu.
Opravdový boom jim zajistila píseň Do I Wanna Know, která se v roce 2013 dostala do amerického žebříčku Billboard Hot 100. Kombinuje prvky indie rocku, pro který se stala za poslední roky ikonickou a zároveň stylově neodporuje populární hudbě. Screeny z černobílého videoklipu a úryvky písničky zaplnily výše zmiňované sociální sítě (jedním z nejoblíbenějších je začátek refrénu „Crawling back to you“). A je to. Milují je lidé s gramofonem, zlomeným srdcem… a vlastně i zbytek světa.
The 1975
I další kapela pochází z Anglie, konkrétně z Manchesteru. The 1975 by se dali nazvat jako „punkoví hezounci“. V jejich hudbě neuslyšíte tvrdé kytarové riffy; hrají si, kličkují mezi indie rockem a power popem – dvěma odnožemi klasických hudebních stylů. Tím vytvářejí příjemnou hudbu, a ačkoliv se slova „heart“ či „baby“ vyskytují v textech poměrně často, není to přeslazené – jde spíš o vkusnou, novodobou poezii. Hlas frontmana Mattyho Healyho je vyšší, než jsme u indie-rockových kapel zvyklí a určitě jeden z faktorů, proč se kapela dostala dál než ke coverům punkových songů na lokálních akcích.
Patrný je kontrast jejich dvou posledních alb, které se mezi alternativními komunitami těší veliké oblibě. Album jednoduše nazvané The 1975 z roku 2013 je rockovější a o něco depresivnější. Pod tím si však nepředstavujte pomalé, tklivé skladby; na druhém albu I Like It When You Sleep, for You Are So Beautiful Yet So Unaware of It (2017) zkrátka najdete pozitivnější texty a co se týče melodie, je patrná inspirace popem 80. let. Obojí ale rozhodně stojí za poslech.
The Neighbourhood
Skupina pro změnu z Kalifornie je další z těch, které se vyznačují jednou konkrétní písničkou. Tou, která se prostě musí hrát na koncertě, jinak by nebyl úplný a nikdo vám ho nedoporučí, „protože nehráli Sweather Weather“. Skladba s rychlým rytmem a melancholickým textem, kterému budete rozumět i s angličtinou na úrovni B1, v sobě má něco, co vás nutí ji poslouchat minimálně den v kuse. Tím spíš, když je ten den zima. A vy máte na sobě svetr.
Po úspěchu Sweather Weather z alba I Love You (2012) nahráli The Neigbourhood další dvě desky, z nichž za zmínku stojí hlavně Wiped Out! (2015). Když vyšla, členům už táhlo na 30, přesto texty připomínají výplody talentovaných teenagerů (např. Daddy Issues). Tento dojem podporuje poslední skladba R.I.P. 2 My Youth.
V lednu letošního roce vyšla deska The Neigbourhood (pojmenovat album stejně, jako se jmenuje vaše uskupení, je zřejmě jednou za čas prostě nutnost), která se od těch předchozích výrazně liší – je popovější, což je důvod, proč jsou reakce rozporuplné. Pokud se rozhodnete dojít dál než za nejpopulárnější skladbu, posuďte sami.
Sama sebe nepovažuji za příznivce protiproudových hnutí, ale za tyhle kapely bych dala sluchátka do ohně. Klidně i ty od Marshalla.
Zkuste je. Minimálně vsadíte na jistotu, když se vás někdo v Dobré trafice (síť pražských kaváren, pozn. red.) zeptá, co posloucháte.
