Národní technické muzeum nabízí mimořádný projekt: německé umělecké duo //////////fur//// (V. Morawe, T. Reiff) se pohybuje na rozhraní mezi uměním a hrou, kritikou médií a zábavou. Chce z umění učinit fyzický prožitek – a sice za hranicí příjemných zážitků. Jen návštěvníci, kteří prokážou dostatečnou dávku odvahy, mohou na čas splynout s některou z deseti instalací. Teprve v přímém kontaktu se projeví zabudovaný humor, i když se na první pohled povědomá rozhraní chovají jinak, než byste čekali…
Volker Morawe a Tilman Reiff: první jmenovaný pochází z Brém a dříve pracoval jako elektrikář vesmírné techniky a hitmaker; druhý z nich je z Mnichova, informatik zaměřující se na design online rozhraní (Interface-Design). Poznali se v roce 2001 na vysoké škole Kunsthochschule für Medien. Od té doby tvořili neobvyklé instalace, které nezvou jen ke hře, ale především hladí mechanismy mediálních interakcí proti srsti.
Provokují, dokážou nadchnout a získávají renomované mezinárodní ceny, např. Japan Media Arts Award, čestnou cenu Ars Electronica a International Media Art Award Centra pro umění a mediální technologie v Karlsruhe. K mezinárodním výstavištím patří MOCA v Šanghaji, Art Cologne, Yerba Center for the Arts v San Francisku, Muzeum počítačových her v Berlíně, MoMA v New Yorku a mnoho dalších.
Výstavu No pain, no game vytvořili /////////fur//// na požádání Goethe-Institutu. V rámci projektu HRÁČSKÝ INSTINKT! ji můžete zažít nejen v Praze, ale i dalších evropských městech. Do Národního technického muzea jsme se tedy vydali i my…
Bohužel hned v úvodu nás čekalo zklamání – Painstation, instalace, podle níž je celá výstava nazvaná, je mimo provoz. Nebyli bychom to totiž národ český, aby kdosi u instalace nevymyslel něco víc, než k čemu byla určena. Pracovníci muzea z obavy o bezpečnost návštěvníků přístroj tedy raději odstavili z provozu. Hra při sebemenší chybě pálila do dlaní, dávala elektrické rány, švihala přes zápěstí gumovým svazkem. Je jasné, že nejvíce budila náš zájem i strach zároveň. Přes počáteční rozčarování jsme se ale rychle přenesli.
Expozice nabízí i další, stejně zábavné, ač méně bolestivé, instalace. První vyzkoušenou hrou byl klasický had (kdo z naší generace ho nehrál na nesmrtelné Nokii 3310?). Ovšem pozor! Obrazovka se nacházela na zemi a hada ovládala okolní tlačítka, jež bylo třeba sešlápnout. Jelikož nebyla nijak zvlášť blízko sebe, bylo nutno sebou pohnout, jinak hrozil náraz a konec hry. Dobrá rozcvička pro začátek. Vydýchat jsme se šli k méně náročným instalacím – žárovka, kterou lze rozsvítit jen pomocí aplikace ve smartphonu nebo loutka s naprogramovanými projevy. Uhodnete, kdo právě hovoří – šarlatán, svůdce, teamleader, lhář nebo prorok? Fyzicky náročnější disciplínou byl boxovací pytel s barevnými tečkami.
V rozích „ringu“ barevné reflektory určovaly, kterou z nich máte zasáhnout. Nejvíc jsme se vyřádili u bludiště s kulečníkovou koulí, kterou bylo třeba dovést do cíle naklápěním bludiště. To se však naklápělo pomocí hlasu – vyšší nebo nižší poloha hlasu natočila bludiště potřebným směrem. Zákeřné díry v trase několikrát naše snahy zmařily, ale nakonec jsme i tuto instalaci pokořili. Fascinujícím jsem shledala Flipper, který je nastaven tak, že hrací pole máte téměř vodorovně v úrovni očí. Kulička zběsile uhánějící přímo k obličeji vyvolá velmi nepříjemný pocit.
Hru na burzu ocenila především pánská část výpravy. Počáteční kapitál, několik možností investic (energie, zdraví, zbraně, luxusní zboží a umění) a sledování akciových kurzů. Popravdě, nic pro mě – veškeré virtuální peníze jsem vrazila do umění a sklidila posměch za naivitu, že umění by těžko vydělalo další peníze…
Po projití celé výstavy jsme se vrátili k našim oblíbencům – bludišti a hadovi. Instalací na výstavě nebylo mnoho, přesto jsme díky interaktivním prvkům v muzeu strávili asi tři hodiny a odcházeli nadšení z příjemně prožitého odpoledne.
Autor fotografií: Petr Semrád, další zdroje: ntm.cz, goethe.de
