Nezávislé divadlo A Studio Rubín ještě před koncem sezóny uvedlo novou inscenaci Osobní Fudži. Jevištní podobu textu Lucie Ferenzové vtiskl režisér Jiří Ondra. Ústředním motivem inscenace je podle anotace sebevražda a její vliv na pozůstalé. Jelikož se však Ferenzová inspirovala vícero texty, je tento motiv obalen dalšími, mezi nimiž se téměř ztrácí. Osobní Fudži je tedy spíše koláží témat, v níž si divák sám musí najít pointu.

Za hlavního, byť nepřítomného hrdinu bychom mohli označit Akia, jehož snem byla kvalifikace v lukostřelbě na Letních olympijských hrách v Tokiu v roce 2020. Olympiáda se však odkládá, rok 2020 jako by nebyl a Akio si z nepochopitelných důvodů vezme život.

Představení se odehrává již po Akiově smrti. Jeho přátelé Yori (Richard Fiala) a Kumiko (Tereza Švajdová) se snaží s jeho smrtí vyrovnat. Život však pádí dál a na jejich ztrátu nebere ohled, což každý snáší rozdílně. Zatímco Yoriho jeho spolužák Takahiro (Jiří Panzner) strhává zpět do víru života plného sexu, alkoholu, jídla a dalších požitků, Kumiko odjíždí do horské léčebny. Zde se chce smířit s Akiovou smrtí, ovšem její izolace od společnosti vede k pravému opaku.  

Většina děje se točí kolem Yoriho, který sice miluje Kumiko, ale seznamuje se s Misaki a stávají se dobrými přáteli. Avizovaný vliv sebevraždy na pozůstalé se tak v Yoriho případě téměř vytrácí, jelikož jeho žití plyne bez výrazných změn dál a rozbor případných vnitřních pocitů vyplouvá mezi vlnami dalších motivů jen občas a mimochodem. Postavě Kumiko, na níž sebevražda přítele zanechala viditelnější následky, pak není během inscenace dán dostatek prostoru. Daleko lépe je vykreslen charakter hedonistického Takahira, který si život užívá naplno a ohlíží se pouze sám na sebe.

Text Lucie Ferenzové nejvíce ovlivnil Murakamiho román Norské dřevo, který má obdobnou zápletku. K němu se však přidávají další autoři a díla jako Sebevražda od Édouarda Levého, Zen a umění lukostřelby Eugena Herrigela a či Šógun Jamese Clavella. Mezi inspiraci, jež utvářela výslednou podobu textu, lze zahrnout i recepty japonské gastronomie, japonskou tradiční hudbu či erotické malby zvané šungy. Důraz na japonskou pohostinnost a gastronomii a tematika sexu mají v inscenaci stejně silné zastoupení jako motiv sebevraždy, ne-li dokonce silnější. Díky všem těmto vlivům a prostoru, který je jim věnován, se z inscenace stává pestrá koláž, jež ukrývá děj v nánosu obrazů. Deklarované téma smrti tak zůstává utopeno v pozadí.

Podobně jako text a herecká akce, při níž nechybí ani náznak japonského čajového obřadu, je také scénografie plná odkazů na Japonsko. Inscenace, v níž jde především o mezilidské vztahy a přístup k sobě samému, by se však mohla odehrávat kdekoli. Je proto otázkou, zda Japonsko, Evropě vzdálené geograficky i mentalitou, bylo pro zasazení inscenace správnou volbou. Naopak povedenou součástí výpravy byla živá hudba Václava Hoskovce, který zároveň ztvárnil několik vedlejších postav včetně Takahirovy přítelkyně Hitomi. Dynamická hudba spolu s light designem umocňovala již několikrát zmíněný pocit koláže. Škoda jen, že občas přehlušila mluvené slovo.

Zajímavé ovšem je, že na první pohled celá inscenace fungovala. Představení plyne, divák se snaží zorientovat a rozplést vztahy mezi jednotlivými postavami a najednou je konec. Nudit se nestihne, první dojem je příznivý, ale pak začne přemýšlet: o čem to vlastně bylo? Abychom to shrnuli, inscenace Osobní Fudži by se dala popsat parafrází ze seriálu Červený trpaslík: je jako japonské jídlo; malé porce, ale tolik chodů.

DIVADLO: OSOBNÍ FUDŽI

Text: Lucie Ferenzová
Dramaturgie: Lucie Ferenzová, Dagmar Fričová
Režie: Jiří Ondra
Scéna a kostýmy: Ivana Kanhäuserová
Hudba: Václav Hoskovec
Foto: Patrik Borecký
Hrají: Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec
www.astudiorubin.cz

PŘEHLED RECENZE
Režie
5
Zpracování
5
Výprava
6
Herecké výkony
7