Film E. A. Poe – Podivný experiment (který se povedl)

Film, který se v originále jmenuje Stonehearst Asylum, je inspirován povídkou Edgara Allana Poea „Metoda doktora Téra a profesora Péra“. Námět pracuje s faktem, že pacienti ústavu pro choromyslné přemohou své lékaře a vydávají se za ně. Povedlo se režisérovi Bradu Andersonovi uchopit příběh zajímavým a originálním způsobem?

Myslím, že ano. Ukázky péče o psychicky nemocné totiž vychází z reality. I přes snahy osvícených lékařů bylo období 17. – 19. století pro tyto pacienty, jemně řečeno, neútěšné. Film právě na neutěšenosti a touze pacientů po špetce důstojnosti staví.

Lidé s psychickými poruchami byli zpočátku zavíráni do okovů a žalářů. Nebylo s nimi zacházeno jako s nemocnými. Za iniciátora reforem péče o duševně nemocné je považován Filip Pinel (1745 – 1826). Tento lékař požadoval uznání lidských práv i duševně nemocným. Tvrdil, že i v nemoci jsou si všichni lidé rovni, trval na vyvedení duševně nemocných z podzemních nehygienických kobek a umístění do klasických nemocničních lůžek. Stará zařízení vězeňského typu byla přebudována v duchu humanistických zásad. Přesto nešlo vše dle ideálů – dlouhodobým problémem byl neklid pacientů, který bránil opustit zavedené metody (izolace, svěrací kazajky,…). V roce 1839 proti těmto metodám vystoupil John Conolly s principem zásady nulového omezování.

Od 17. do počátku 19. století probíhalo mnoho lékařských intervencí, které měly pacienta vyléčit: nadměrné pouštění žilou, hladovky, podávání dávidel a projímadel, vystavování psychicky šokujícím zážitkům (polévání studenou vodou). Docházelo k lobotomiím a trepanacím. Využívaly se rotační stroje, dutá kola, křižmo, Autenriethova škraboška,… To vše mělo vést ke zklidnění pacienta. K tomu všemu běžné dávky opia nebo heroinu (od roku 1898 do 1910 byl podáván jako lék, „nenávyková“ náhražka za morfium).

Zmíněné léčebné postupy používal i filmový ředitel sanatoria Benjamin Salt. Přesněji řečeno praktikoval je do té doby, než ho bývalý vojenský chirurg, současný pacient, Silas Lamb přemohl a ve funkci nahradil. Pravý personál hnije v podzemních žalářích a o nemocné se stará Lamb se svými pomocníky. Je opakem svého předchůdce – pacientům dává volnost, zaměstná je v kuchyni a nikterak je netrápí. Na druhou stranu přichází s vynálezem, jehož „humánnost“ lze těžko posoudit – elektrošokem. Pomocí příliš dlouhého elektrošoku speče Saltův mozek a ten se ve finále taktéž stává pacientem svého vlastního sanatoria.
Která z metod je horší? Kdo je kladný a kdo záporný hrdina? Kdo rozhoduje o naší (ne)příčetnosti – a na základě čeho? Vztah Salta a Lamba nutí k zamyšlení. „Dr. Lamb je svým způsobem obdivuhodný, uplatňuje vůči pacientům humánní postupy. Ale když zjistíte, že on sám je pacient a sám o sobě těžký případ, změní to vaši perspektivu. Je nepředvídatelný, a to mě na něm bavilo nejvíc,“ říká o svém hrdinovi Ben Kingsley. „Drastické metody, které ve filmu uvidíte, jsou z velké části založeny na skutečných případech z psychiatrických léčeben před jeden a půl stoletím. S pacienty se tehdy zacházelo velmi brutálně. I můj hrdina je takový, ale přitom upřímně věří tomu, že své svěřence léčí,“ popisuje Michael Caine svou postavu.

Pokud jste cynik (jako já), unikne vám důležitost rozvíjející se romantické zápletky mezi Edwardem Newgatem (mladý medik, který ve Stonehearst Asylum chce získat praxi) a Elizou Gravesovou (pacientka). Ta může působit jako postranní linka příběhu o boji dvou ředitelů, z nichž jeden je šílenější než druhý, je to však mýlka. Závěrečné rozuzlení celého příběhu a finální zvrat (ano, slibovaný zvrat, k němuž jsem se od počátku stavěla skepticky, opravdu přišel, až mi spadla čelist) jsou součástí této romantické linie.

Drazí čtenáři, jak film zaujal vás? Je nečekaný zvrat v závěru opravdu nečekaný? Nebo jsem jen ignorant ve věcech lásky a nevidím, co je zcela zřejmé? Neváhejte se podělit o své zážitky v komentářích pod článkem.