- Reklama -

Tentokrát jsme se zaměřili na beletristickou četbu od nakladatelství Albatros napříč různými žánry. Naneštěstí ne všechny knihy nás během čtení nadchly, jako když jsme je vybírali, o to víc pak však vynikly ty opravdu skvělé.

 

Lenka Požárová – Rozmačkané ego se slaninou

Čtyřicátnice Nela je živel a život vychutnává všemi smysly. Kromě dobrého jídla a sexu si potrpí na to, aby práce, kterou dělá, byla perfektní. Milovnice vaření, spisovatelka kuchařek a holka do nepohody opouští Prahu a svůj stánek s domácími marmeládami, aby mohla pracovat v Norsku, poté na anglickém venkově a nakonec v rušném Londýně v jedné z nejlepších restaurací v celé Anglii.

Chce získat co nejvíce kulinářských zkušeností. Celou dobu ji ale provází milostné eskapády, její vlastní ego a nedořešená minulost. Lenka Požárová, autorka kuchařek a románu Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice, napsala knihu, u které si příjemně odpočinete. Má všechno, co má oddychová literatura mít. Humor, spád a napínavý děj. Hlavní hrdinka může být sice diametrálně odlišná od vás samotných, přesto, nebo právě proto, jí budete fandit. Získá si vás svou upřímností, nadšením pro věc a složitou povahou.

Lenka Požárová je jistě lepší autorka kuchařek než románů pro ženy, i tak vám Rozmačkané ego se slaninou s naprosto klidným srdcem mohu doporučit. Jistě udělá radost všem milovníkům jídla, cestování a dobrodružným duším. Nečekejte od knihy ale nic víc než příjemně zabitý čas a chvilkové odreagování se. Na druhou stranu, ani to není mnohdy k zahození.

 

John Cleese & Robin Skynner – Rodina a jak v ní zůstat naživu

Zábavné lekce z rodinné terapie, hlásá podtitul této knihy. John Cleese, ikona britského humoru a člen legendárních Monty Pythonů. Už to samo o sobě zní skvěle a vtipně. Jenže chyba lávky. Na této knize bohužel není zábavného zhola nic.

Jistě, sám život komiků málokdy srší vtipem, stejně tak ten Cleesův. Proto, znaven svými rodinnými problémy, skončil u psychiatra na terapeutickém sezení, kam docházel několik let. Časem se z pacienta a jeho lékaře stali přátelé a Cleese se Skynnerem čtenářům předložili svůj návod na přežití v rodině. Nebo respektive Skynnerův, John Cleese v rozhovorech působí pouze jako jakýsi „přicmrndávač“ a nahrávač než rovnocenný partner. A ačkoli se doktor Skynner své poznatky snaží podat sebejednodušeji, aby jim porozuměli i ti největší laici, nic naplat, pořád je psychiatr a pořád se v jeho podání jedná o celkem odborné téma.

Je navíc také otázka, nakolik jsou jeho poznámky v dnešní době poplatné. Anglický originál byl totiž vydán již v roce 1989, na překlad si český čtenář tak musel počkat téměř 30 let. Robin Skynner v roce 2000 zemřel, takže se už ani nedočkáme žádných aktualizovaných vydání. A vzhledem k tomu, jak rychle jakákoli věda spěje kupředu, je možné, že i zde některé teorie jsou v tuto chvíli zastaralé. Je to škoda, protože potenciál kniha slibuje velký: „Jedna z nejzdravějších lidských reakcí na těžkou a leckdy bezvýchodnou situaci je humor a vtip – a v této knize si užijete obojího.“ Jsem však nucena v tom případě použít okřídlenou větu „Vtipe, vylez!“

 

Marie Formáčková, Michaela Zindelová – Univerzita bontonu

Jak se správně chovat ve společnosti? Našim babičkám radila příručka od mistra etikety Gutha-Jarkovského. Ten by v dnešní době už ale samozřejmě moc nepochodil. Proto dvě autorky sepsaly univerzitu bontonu nabízející téměř 500 tipů pro různé společenské situace nejen u nás, ale také v zahraničí, aby vás nezaskočil jiný mrav v tom kterém kraji. Publikace, rozdělená do tří kapitol – slavnosti, stolování a garderoba, má celkem pomalý rozjezd.

Kniha začíná klasickými společenskými úkony, jakými jsou pozdrav, podání rukou, přednost ve dveřích a podobně. Při nesnázích či sporných situacích pak bohužel nenabízí řešení, ale doporučuje řídit se vlastním společenským citem a taktem. Budiž. Text kapitoly rozbíjí graficky odlišené tipy a doporučení, případná faux pas, jimž je lepší se vyhnout. Zpočátku toto roztříštění může rušit, v důsledku je však
příjemné – vizuálně i psychologicky rozdělí objem textu do několika kratších úseků, jež jsou lépe stravitelné. Od druhé kapitoly začíná kniha pak být zajímavější.

Vypíchla bych hlavně stolovací zvyklosti různých zemí, byť je jim vždy věnováno pár řádků a jde o spíše povrchní shrnutí. Nejzajímavější je pak poslední kapitola týkající se šatníku, ačkoli opět nabízí spíše obecná poučení a nereflektuje příliš současné trendy. Bohužel se tak nedozvíme nic o tolik módních pánských barevných ponožkách. Naopak jsou reflektovány hodinky či ozdoby do klopy coby varianty mužských šperků. V souhrnu se nejedná o špatnou knížku, poučení o společenském chování jistě není nikdy na škodu, osobně bych však sáhla spíše po jedné z publikací současného guru etikety Ladislava Špačka.

 

Meagan Spooner – Na lovu

Románů na motivy pohádky Kráska a zvíře se v poslední době objevilo hned několik. Jen v nakladatelství Albatros najdete trilogii začínající knihou Dvůr trnů a růží či román Krutá krása, který vyšel před pár dny. Nebo knihu Na lovu, která pohádku o Krásce a zvířeti propojuje ještě s pohádkou o ptáku Ohniváku.

Jeva, které se také říká Kráska, doprovází svého otce do lesů lovit a naučí se jeho zručnosti. S dospíváním je však stále méně vhodné, aby s ním do lesů chodila, je členkou barončiny družiny dam. Nepřízní osudu však rodina zchudne a opět se musí živit lovem. Otec však není úspěšný a blouzní o Zvířeti. Když se jednoho dne z lovu nevrátí vůbec, vydá se ho Jeva hledat. Místo svého otce však najde Zvíře. No a dál to znáte. Neočekávejte žádnou přehnanou originalitu, ale ryze odpočinkovou četbu a variaci na již tisíckrát vyprávěný příběh.

Děj plyne pozvolně bez větších zvratů, ale i bez větších zadrhnutí. Zajímavě působí oddělení kapitol intermezzy, v nichž hovoří Zvíře a můžeme tak nahlédnout i na jeho vnitřní svár a sledovat, jak jeho lidská složka bojuje s tou zvířecí. Závěr knihy je trochu filosofující, o touze, nedosažitelnosti věcí, po nichž toužíme nejvíce, a o tom, že člověk neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane, ale naštěstí to není tak hrozné. Rozhodně to najednou nenaruší styl knihy, i když to čtenáře trochu překvapí.

 

Denis Thériault – Podivuhodný život osamělého pošťáka

To nejlepší na konec! Tahle stopadesátistránková novela vám učaruje. Už jen z jejího vizuálního zpracování vaše srdce zaplesá. Svrchní přebal v podobě obálky skrývá samotnou knihu, jejíž obálka je čistě bílá s větvičkou sakury. Květy sakur čtenáře doprovází i uvnitř s každou kapitolou.

Po estetické stránce moc pěkná kniha. A příběh za vzhledem vůbec nepokulhává. Pošťák Bilodo žije osaměle, a tak špehuje cizí korespondence. Pravda, vždy se dostane jen k jedné části listovní konverzace, baví se však tím, že si domýšlí druhou stranu. Když jednoho dne otevře dopis od Ségolene z Guadelupu, určený Grandprému v Bilodově rodné Kanadě, změní mu to život. Ti dva si totiž neposílají žádné všední dopisy, ale haiku. Přestože jde o novelu psanou v próze, milovníci haiku si tohoto druhu japonské poezie užijí dosyta. Děj svižně odsýpá, jednotlivé kapitoly nepřesahují deset stránek, a tak ukrajujete a ukrajujete, dokud nejste na konci. Knihu jsem spořádala na posezení a nedalo to ani moc práci.

Osamělý pošťák je ideální partner při bezesných nocích, kdy se vám opravdu nechce spát. Příběh mě zaujal a vtáhnul od prvních stran. Závěr byl překvapivý, i když pozorný čtenář by se mohl dovtípit, jak to celé skončí. Určitě se vám však nestane, že už od poloviny knihy budete tušit, kam směřuje. Z výběru knih, který vám tentokrát předkládáme, je tato mým osobním vítězem.

Všechny knihy zakoupíte na stránkách www.albatrosmedia.cz.

Na článku spolupracovaly: Soňa Hanušová (Podivuhodný život osamělého pošťáka, Na lovu, Univerzita bontonu, Rodina a jak v ní zůstat naživu) a Petra Rašková (Rozmačkané ego se slaninou).