Přečetli jsme #9: Stoletý stařík je zpět, s ním i Náhradník, Gentleman v Moskvě a další tituly z nakladatelství Albatros

Počasí je čím dál přívětivější, nás to však od čtení nevyžene. S knihou se naštěstí dá jít kamkoli, klidně i do parku, a tak vstřebáváme sluneční paprsky stejně jako slova na stránkách knih, které jsme si od nakladatelství Albatros Media vybrali tentokrát. Jak nás zaujalo pokračování Stoletého staříka, druhá kniha Lucie Hlavinkové Apatykář nebo povídkový román Marka Dobrého Penis nemá uši?

Marek Dobrý – Penis nemá uši

Začněme posledním jmenovaným. Povídkový román Penis nemá uši je autorovou prvotinou a údajně pojednává o mužích-hajzlech. Ač je pravda, že hrdiny všech povídek jsou muži, o hajzlovství zde nemůže být řeč. Spíš o jakési vnitřní beznaději, nepochopení a hledání sebe sama. Svou ztracenou existenci pak někteří dávají najevo oním hajzlovstvím, určitě ne však všichni. Spíš si sotva uvědomují, že je trápí nějaký problém, nebo to ani jako problém nevnímají. Jediný, koho bych označila za opravdového hajzla, je Samaritán, a tomu se jeho počínání krutě vymstí. Ostatně, žádný z hrdinů jednotlivých povídek nedopadne dobře. Všem se osud vysměje, ať už oprávněně, nebo z čisté zlomyslnosti.

Podobně jako Místa ve tmě Lidmily Kábrtové je i tato macho verze zmíněné knihy tvořená povídkami, jejichž hlavní postavy se nějakým způsobem setkávají a přichází spolu do kontaktu. Středobodem, který všechny a všechno propojuje, je karlínská vegetariánská restaurace Rajčátko. Mohl by to být jakýkoli podnik, ale status vegetariánství je v knize utopicky pošlapán, což tvoří vyvrcholení a závěr románu. S ohledem na to, jakou roli Rajčátko v knize hraje, bych jej promítla i do názvu, je ovšem pravda, že současné, poněkud bulvární pojmenování titulu upoutá více.

Navíc možná přeci jen lépe vystihuje to, co čtenáře čeká uvnitř. Některé věci působí příliš obscénně, příliš perverzně, příliš krutě, celkem nechutně. I přes značnou expresivnost bych však knihu úplně nezatracovala a počkám si, jak se styl Marka Dobrého do budoucna rozvine. Pokud se nevydá cestou splatterpunku a jemu podobných trashových žánrů, nemuselo by to být marné.

Šúsaku Endó – Mlčení

Román, který vyšel v březnu tohoto roku, vlastně vůbec není novinkou. Mlčení v originále vyšlo už v roce 1966, o dvacet let později vyšlo i v češtině. Novou vlnu zájmu o tento román vzbudila v roce 2016 filmová adaptace románu v režii Martina Scorseseho. Vyšlo tak několik dalších re-edic knihy, poslední letos v nakladatelství Albatros.

Mlčení je dnes již klasických historickým románem, jehož příběh je věnován peripetiím misionářské činnosti v Japonsku 17. století. Hlavním hrdinou románu je Sebastião Rodrigues, jehož vyprávění ve formě dopisů tvoří dobrou polovinu knihy. Děj je inspirován skutečnými událostmi v Japonsku, zejména pronásledováním a mučením křesťanů ze strany státu a krveprolitím při šimabarské vzpouře, během něhož zemřelo několik desítek tisíc lidí. Následovalo další, ještě tvrdší pronásledování křesťanů a vymýcení misionářů. Ti byli mučeni a byli nuceni vzdát se své víry. Tak i páter Christovão Ferreira, Rodriguesův vzor. V Portugalsku se o něm začalo proslýchat, že tento ctnostný věřící odpadl od víry, čemuž se Rodriguesovi, pevnému ve své víře, nechtělo věřit. Rozhodl se sám odjet do Japonska a svého pátera vypátrat, přičemž sám musel čelit tvrdé realitě.

Není divu, že se Mlčení dočkalo tolika nových vydání i filmového zpracování. Z popisu situace v Japonsku mrazí a vy jen čekáte, kdy hlavního hrdinu, který do země připlul potají a od samého počátku se musí schovávat, odhalí. Ačkoli děj si lze přečíst v kterékoli anotaci, včetně té k filmu, nezmenší to dojem z knihy. Rodriguesův profil je perfektně vykreslen od počátečního nadšení, naivity a přesvědčení o kráse mučednického konce přes vystřízlivění a zapření po konečné výčitky a pochybnosti o existenci samotného Boha. Mlčení je nejen skvělým historickým, ale i psychologickým románem.

Lucie Hlavinková – Apatykář

Po čtivých Sestrách Foxových vychází Lucii Hlavinkové druhá kniha, Apatykář. A nutno podotknout, že neméně čtivá. Se svými 216 stranami se stane záležitostí jednoho odpoledne a večera. Nedá vám totiž pokoje tajemství, které donutilo lékárnického asistenta Františka Lisla opustit rodnou Prahu a nalézt si zaměstnání ve Štramberku. Tíži svých myšlenek zahání léky na spaní, jejichž dávkování musí neustále zvyšovat, až je jasné, že u něj propukla závislost. Co je ale tak strašné tajemství, které ničí Františka nejen psychicky, ale také fyzicky? Hlavinková je záhadná a informace dávkuje postupně, nadto nás ještě zaměstnává tragédie v městečku – paní ředitelové umírají všechny děti.

Hlavinková rozmotává klubko tak pozvolna a mistrně, že když jej nakonec rozplete, je čtenář zaskočen. „Už? A to je všechno,“ napadalo mě. Výčitky, které si Lisl dělal, se zdají být skoro přehnané k činu, který spáchal, ale to ať je na posouzení každého. Závěrečný happy end, kdy se vše k dobrému obrátí, František se stane uznávaným panem lékárníkem a ožení se s největší krasavicí ze vsi, je jako vystřižené z nějaké pohádky, a ještě trochu umocní určité zklamání k závěru, ale budiž. Mně to nesedlo, jinému se to líbit může. Nic to ovšem nemění na faktu, že Hlavinková dokáže nabídnout poutavé čtení, zasazené navíc do reálných kulis podpořených další literaturou.

Jonas Jonasson – Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět

Severský Jára Cimrman, Alan Karlsson, který za sto let svého života stačil poznat všechny významné politické vůdce a připlést se k několika důležitým objevům (především jaderné zbraně), si nemůže užívat konečně trochu klidu na Bali, kam se zašil s kufrem plným peněz a svým kamarádem Juliem. Autor se v předmluvě svěřuje, že první Stařík měl za úkol změnit společnost. Připomenout hrůzy 20. století a přimět všechny k morální nápravě. Jenže to se jaksi nepovedlo, možná i právě naopak. A tak se Alan Karlsson musí opět vydat na cestu a setkat se se současnými mocnými tohoto světa. Kim Čong-un a Donald Trump jsou jen začátek. Alan se podívá i do Ruska a Německa a je jen s podivem, že to cestou nevzal i přes Pražský hrad. Náš mocný je asi příliš nemocný na to, aby Jonassonovi stál za vtípek…

Nevím proč, ale mám pocit, že Jonasson v pokračování Staříka zbytečně tlačí na pilu. Jasně, první díl asi mnoho lidí nepochopilo správně, vzhledem k jeho frustraci ze společnosti, ovšem nejsem si jistá, zda jeho úvod již dopředu nekazí čtenáři požitek z nových dobrodružství Alana a Julia. I přesto je třeba uznat, že Stařík je opět vtipný a příliš prostořeký, až je s podivem, že mu to prochází. Opět má vždy neuvěřitelné štěstí, ze všeho se vymluví a z čeho se nevymluví, tam se začne ohánět vlastním stářím a zapomětlivostí, i když tomuhle „dědkovi“ paměť i mysl slouží možná až příliš jasně. Svou bezstarostností vytáčí svého kamaráda Julia k nepříčetnosti, což vede k dalším humorným situacím a celý Stařík je příjemně zábavnou a oddechovou četbou. Až na to, že nad námi visí mrak autorovy deprese z toho, kam tenhle svět spěje.

Brigid Kemmererová – Dopisy ztraceným

Americká autorka Brigid Kemmerer má na svém kontě již několik románů v žánru young adult či s paranormální tematikou. Podobně jako její britský kolega Patrick Ness však nevypráví růžemi navoněné příběhy inspirované pohádkou Kráska a zvíře. Dopisy ztraceným začínají i pokračují dost ponuře, přestože se jedná o středoškolskou love story, v níž nechybí ani maturitní ples čtvrťáků.

Celé to začíná na hřbitově – Juliet píše své matce dopisy. A na jeden z nich dostane odpověď. V Julietině blízkém okolí je duše stejně zdrcená a ztracená jako ona sama. Dopisní konverzace se brzy přesouvá do virtuálního světa a anonymita je zachována přezdívkami – Holka ze hřbitova a Tma. I když je oběma jasné, že chodí na stejnou školu a musí se znát. Ovšem anonymita je velmi dobrým spouštěčem a oba brzy zjistí, že tomu druhému svěřují pohnutou rodinnou historii i své nejtajnější přání a myšlenky. Juliet nadto ve škole neustále naráží na Declana Murphyho, toho největšího grázla a kriminálníka ze všech. I tirádám proti Declanovi Tma trpělivě naslouchá.

Asi takhle, vím že se vystavuju odsudku, že podléhám stereotypům, ale tahle kniha je zatraceně americká. Nepochopený hříšník, který jen čeká na to, až ho bude mít někdo rád; napravený outsider, který je zároveň strašně sexy a připomíná kombinaci Dylana z Beverly Hills a Dannyho z Pomády. Juliet by pak mohla být gotičtější verzí Olivie Newton John. Summer lovin. Skoro. Až na to, že tady se vše odvíjí od jedné květnové noci, kdy Julietina matka zemřela při autonehodě a Declan tu samou noc řídil opilý a naboural. Jestli tohle není začátek krásného přátelství, pak už nevím.

Nicole Lundriganová – Náhradník

Warren Botts se zdá být obyčejným introvertem a samotářem, jehož soukromí je narušeno studentkou Amandou. Ač to není on, kdo s tímto nevhodným přátelstvím začne, je jasné, že na něj padne veškerá vina ve chvíli, kdy je Amanda objevená mrtvá na jeho zahradě. Obyvatelé města Warrena obviňují z její sebevraždy, až o své (ne)vině začne pochybovat i sám Warren. K čemuž napomáhá i fakt, že se detektiv Jennifer Reedová rozhodne jít cestou nejmenší námahy a šmahem usoudí, že Warren je jediný možný podezřelý. Šok v něm navíc probudí i vzpomínky na vlastní minulost, kdy se oběsil také jeho otec a celkově je tahle rodina nějaká divná.

Autorka umně proplétá nejen přítomnost s minulostí, ale také dva druhy vyprávění. Jeden z pohledu první osoby, druhý v er-formě. Brzy je jasné, že právě anonymní vypravěč je chladnokrevný a vypočítavý psychopat, který využívá Warrenových úzkostí a podivného chování proti němu. Ale jak napovídají už úvodní slova anotace, „rafinovaný psychologický thriller, který svou atmosférou evokuje Dívku ve vlaku“, je jasné, že Warren vrahem není a stává se spíše obětí. I když pravdu odhalíte až na samém konci knihy, je tohle docela velký spoiler, přestože se s rodinnou anamnézou může zdát, že oba vypravěči jsou jeden a týž. To vám však při čtení nebrání tajit dech a nepodezírat Warrena, jestli to fakt neudělal…

Amor Towles – Gentleman v Moskvě

Gentleman v Moskvě je třetí knihou tohoto amerického spisovatele, v originále vyšla v roce 2016 a loni byla přeložena do češtiny. Ovšem román má celosvětově takový úspěch, že byl již přeložen do více než dvaceti jazyků. A to naprosto oprávněně.

Příběh začíná pár let po revoluci v Rusku a hrabě Alexander Rostov je předvolán a obviněn ze sepsání protirevoluční básně. Novému režimu samozřejmě ani není moc po chuti fakt, že Rostov je aristokrat a nikoli příslušník pracující třídy. Jen díky svým vlivným přátelům není odsouzen k trestu smrti, ale „jen“ doživotnímu vězení v moskevském hotelu Metropol. Ten je skutečným místem – po převratu Rusové hotel Metropol zabavili, aby měli kde ubytovávat byrokraty a čím ohromit zahraniční hosty. A podle Towlese právě zde, v pokojíku v jednom z horních pater, byl vězněn Rostov.

Nečekejte nyní žádné strhující drama nebo příběh spalující vášně. Gentleman v Moskvě vypovídá o nezlomném charakteru hraběte, který se za všech okolností chová vybraným způsobem. Dozorcům nespílá, neláteří, svůj úděl přijímá s elegancí, stoickým klidem a lehkou ironií. Popsat jedno desetiletí odehrávající se v hotelovém pokoji není pro spisovatele jednoduchým úkolem a na více než 400 stránkách může vyprávění působit rozvlekle. Zda vás bude kniha bavit, velmi záleží na tom, jestli si s hrabětem padnete do oka. Pokud jej budete považovat za snobského náfuku, běžte klidně číst něco jiného. Pokud jím budete okouzleni, nadchne vás i jeho příběh.

Všechny knihy zakoupíte na stránkách www.albatrosmedia.cz.