Nejde zrovna tvrdit, že by ve filmovém světě byla nouze o dojemné životopisné snímky. A přece z jejich početných řad novinka režiséra Kirka Jonese s názvem Přísahám, že za to nemůžu (2025), vyčnívá. Sleduje příběh Johna Davidsona, skotského aktivisty s Tourettovým syndromem, který se stal jedním z nejvýraznějších hlasů pro vzdělávání veřejnosti o tomto onemocnění. K náročnému tématu přitom film zdařile přistupuje s odlehčeným a laskavým humorem, a diváka bere na dvouhodinovou emoční horskou dráhu, která dokáže rozplakat smutkem i smíchem, mnohdy i v rámci jediné scény. Zároveň si ale odpouští nadbytečný sentiment, a po boku posledních kinových biografií působí příjemně svěže.
Přísahám, že za to nemůžu, začíná a víceméně i končí předáváním Řádu britského impéria, kterým skutečného Johna Davidsona za jeho osvětové zásluhy v roce 2019 ocenila britská královna. Už když při ceremoniálu filmový John, ztvárněný Robertem Aramayem, pošle Alžbětu II. slušně řečeno do háje, je přitom jasné, že tenhle životopis nebude chodit kolem horké kaše.
Mezi komedií a dramatem
Děj se poté přesouvá do Johnova dospívání ve skotském Galashiels. Jako ostatní náctiletí hraje rád fotbal, nastupuje na střední a rád by nějakou ze spolužaček pozval na rande. Jenže Johnovy první týdny na nové škole zkomplikují nečekané tiky v těle a tváři. Napřed si myslí, že má jen ztuhlý krk, nebo ho dohání sportovní únava. Když ale začne, aniž by to mohl jakkoliv ovlivnit, vykřikovat na veřejnosti nadávky, je mu jasné, že se děje něco závažnějšího. Problém je, že to Johnovi nevěří jeho rodina, přátelé, ani učitelé, což z něj učiní terč posměchu i soustavného kárání. Průměrní lidé totiž v osmdesátých letech ještě vůbec nemají ponětí, že něco jako Tourettův syndrom existuje, natož co obnáší. A netuší to ani čím dál tím víc nešťastný John.
Byť film nešetří na humorných scénách, ve kterých se John dostává do nejrůznějších malérů, nezlehčuje tím nikterak Johnovo patrné trápení. Nepochopení ze strany okolí ho vyloučí ze školního kolektivu, fotbalu, i od rodinného stolu, a učiní z něj terč posměchu. John tak v patnácti letech zůstává s onemocněním, jež ovlivňuje každý den jeho života, prakticky sám. Snímek přitom citlivě balancuje mezi komickou i tragickou rovinou, a umožňuje smát se spolu s Johnem, aniž by tím jakkoliv upozaďoval těžkosti s Tourettovým syndromem spojené.
Johnovu situaci až v dospělosti promění seznámení s Dottie, energickou matkou svého bývalého spolužáka. Ta si z Johnových tiků téměř jako jediná nedělá hlavu, a důsledně Johnovi klade na srdce, aby se za ně neomlouval – vždyť za ně přece nemůže. Díky ní se jeho život pomalu obrátí k lepšímu. Osamostatňuje se, nachází přátele, práci, a postupně se dostává až k tomu, že o Tourettově syndromu školí policisty, učitele, lékaře i širokou veřejnost. Vychází přitom z nemalého počtu příkoří, kterým kvůli nedostatku vzdělání svého okolí čelil, a předává jasnou zprávu. Problémem není Tourettův syndrom, ale to, že o něm lidé málo vědí.
Aramayo nepřehání a přesto přesvědčí
Nejdůležitější herecká úloha Johnova filmového životopisu stojí nepochybně na Robertu Aramayovi, který aktivistu ztvárnil. Ten se s hlavní rolí vypořádal s takovou uvěřitelností, že mu přinesla i cenu BAFTA, a nesnadného úkolu se zhostil, aniž by jeho výkon sklouzl ke karikatuře. Za Aramayem nezůstávají pozadu ani vedlejší herci. K pozitivnímu tónu celého filmu přispívají zejména Maxine Peake jako Dottie spolu s Peterem Mullanem coby Johnovým šéfem. Autenticitu celému projektu dodávají také menší role, v nichž se objeví herci, kteří skutečně Tourettův syndrom mají.
Nelze přitom upozadit ani pečlivě zpracovaný scénář. Drží se sice pro životopisy typického způsobu vyprávění, a diváky provází Johnovým životem od prvotních nejtěžších chvil až k inspirativnímu konci, ale nepůsobí přitom příliš upraveně a účelově. Jednotlivé momenty na sebe organicky navazují, a povedeně balancují mezi vtipem a seriózností tak, že mnohým při sledování prostě musí ukápnout slza. Současně se ale Přísahám, že za to nemůžu, zvládá vyvarovat přehnanému patosu, jenž je často hlavní ingrediencí biografií.
Jonesův nejnovější počin by se dal nepochybně popsat řadou přívlastků pro životopisy typických. Je hřejivý, pozitivní, plný emocí. Zároveň ale oproti řadě zástupců žánru netlačí příliš na pilu, aby z diváků vymámil emoce, a nesklouzává ke zkratkovitému příběhu o vzestupu ze dna na vrchol. Vyplatí se mu proto dát šanci, i když běžně biografické snímky nejsou vaším šálkem kávy a přijdou vám přehnaně patetické. Johnově cestě za větším veřejným pochopením Tourettova syndromu totiž Přísahám, že za to nemůžu, dělá čest. S upřímností a bez umělého sentimentu.
FILM: PŘÍSAHÁM, ŽE ZA TO NEMŮŽU
Režie: Kirk Jones
Scénář: Kirk Jones
Kamera: James Blann
Hudba: Stephen Rennicks
Hrají: Robert Aramayo, Maxine Peake, Shirley Henderson, Scott Ellis Watson, Peter Mullan, Ron Donachie, Francesco Piacentini-Smith, David Carlyle, Steven Cree (více)
Produkce: Georgia Bayliff, Kirk Jones, Piers Tempest
Střih: Sam Sneade
Zvuk: Simon Hayes
Scénografie: Felicity Good
–> CINEMART
