Audiokniha Kreutzerova sonáta vám zabrnká na správné struny

Novela Lva Nikolajeviče Tolstého o vztahu mezi dvěma lidmi končící tragédií vyšla jako audiokniha vydavatelství Tympánum. Příběh vypráví magický hlas Ladislava Mrkvičky a neměl by si ho nechat ujít nikdo, kdo má jen trochu rád klasickou ruskou literaturu.

Všechno začíná radostně. Rozezní se něžné tóny houslí, podbarvené zpočátku klidným klavírem. Hudba zní jako dialog, jedna strana odpovídá té druhé. Klavír se postupně přizpůsobuje houslím, které jej ladí na svou notu. Jejich souhra vrcholí, ale jen na chvíli. Okolí začíná rezonovat nespoutanou vášní.

Začíná se objevovat vážnější podtón. Najednou se střídá veselí, napětí, emoce i vztek. Všechno ale skončí obrovskou tragédii… Kreutzerova sonáta je nepochybně kontroverzní dílo. Dnes určitě ne tolik, jako v době svého vzniku, ale stále rozpoutává vzrušené debaty.
Novelou nás provází muž, který vypráví příběh o tom, jak zavraždil svou ženu. Nastavuje zrcadlo tehdejší společnosti, která –  během zdánlivého zrovnoprávnění ženy – dělala z ní tvora muži mnohem podřízenějšího. Těmto myšlenkám a názorům lze málo co vytknout.

Autor ale zabíhá i do mnohem ožehavějších témat jako je sex, nevěra, potraty a samotná podstata manželství. Hlavní hrdina tvrdí, že všichni muži jsou prostopášníci, kteří v rámci ukojení svých pudů kazí nevinné dívky. Ty že jdou do manželství jako dobytek na porážku, aniž by věděly, co přijde. Následně zbaveny všech iluzí, s několika dětmi, které jsou neustálým zdrojem starostí, se z nich stávají nešťastné hysterky. Prohlašuje taky, že muž hřeší i při styku se svojí manželkou, není-li to pouze a jen za účelem plození dětí.

Samotná neřest prý lidstvo přivádí do záhuby. Jakkoli mnohé z myšlenek považuji za zkostnatělé či zpátečnické, nerozumím jedné věci. Autor během svého plamenného hájení ženy jako tvora nedotčeného a stvořenému k plození dětí, jí jedním dechem přiznává právo na výběr partnera a zároveň o ní prohlašuje, že neví, co dělá. Degraduje ženské myšlení na emocemi zahlcenou neposkvrněnou nádobu, kterou je zbytečné zahltit vzděláním. Věřím, že to může rozproudit nejednu diskuzi…

Já jsem se nemohla od příběhu odtrhnout, ač mi občas působil náznaky nevolnosti. Bylo mi zvláštně úzko. Některé vyřčené věty působily strašidelně pravdivě. Jiné byly zase šílené žvásty. Všechny ale tak dobře napsané, že člověk visí na každém slůvku. Snad jen, kdyby se hlavní postava ve svém rozčilení tak často neopakovala. Nemluvě o tom, jak vážně se ten zoufalý muž bral. Nevědomky svůj čin a hysterickou žárlivost omlouvat sklonem k neřesti…

A tím, že ví, jak to chodí… Prskal síru všude okolo, jako by snad zapomněl, kde vznikl hlavní konflikt.
Dílo mi občas připomnělo Dostojevského Něžnou, ať už námětem či různými myšlenkami. Sympatické je, že Sonáta není tak dlouhá jako jiná Tolstého díla (viz Anna Karenina, Vojna a mír,…), takže poslechem strávíte příjemné čtyři hodinky. A můžu jen doporučit si ji tiše podbarvit Kreutzerovou sonátou od Ludwiga van Beethovena, podle které se kniha jmenuje. Nebo třeba sonátou inspirovaným smyčcovým kvartetem od Leoše Janáčka?

To nechám na vás (tiše skandujíc „Leoš! Leoš!“). Přednesu díla ve formě audioknihy nemám co vytknout, i kdybych chtěla. Knihy namluvené panem Mrkvičkou už vyloženě vyhledávám, protože jeho hlas je balzám na nervy, i když čte něco takového. A vůbec, Kreutzera doma prostě chcete!