Jaká je Malá mořská víla v režii SKUTRů? Pohádková!

Další krásné dílo vzešlo z dílny známého režisérského dua SKUTR, které už ani nemusíme představovat. Pánové Kukučka a Trpišovský se opět obklopili svými stálými spolupracovníky – scénografem Jakubem Kopeckým a choreografem Janem Kodetem. K nim přibrali skladatele Zbyňka Matějů a kostýmní výtvarnici Alexandru Gruskovou. Společně stvořili nový balet Malá mořská víla tak něžný a dojemný, že se Andersen i Disney musí vrtět v hrobě závistí.

Libreto, které napsali SKUTR společně s Janem Kodetem již před dvěma lety, kopíruje pohádku Christiana Andersena celkem věrně. Pouze konec tvůrci nechali ten nejznámější a, co si budeme povídat, i ten v podstatě nejlepší – malá mořská víla se po své oběti promění v mořskou pěnu. Ač je konec vlastně smutný, závěrečná scéna proměny víly v mořskou pěnu je jednoznačně nejhezčí z celého představení. Projekce pěnových bublin na bílém „plátně“ a tanečnice v samotném středu, z něhož se pěna rozlévá dál a dál, ve vás vzbudí touhu si celý výjev zarámovat a pověsit nad postel.

Tato scéna je sice pověstným gran finale, ale rozhodně i vše, co jí předchází, vás nadchne. Hudba působí velmi lehce, často zní harfa a zvonkohra doprovázené smyčci. I při dynamičtějších scénách – jako je tanec čarodějnice či bouře na moři – není hudba drsná a tvrdá, svou lehkost si zachová po čas celého představení. Scéna Jakuba Kopeckého sice tentokrát nevykazuje známé rysy, marně bychom zde hledali náznak pokoje či větve stromů, zůstávají však neonové zářivky. K dotvoření atmosféry mořského světa, temných hlubin obývaných čarodějnicí i noční oblohy slouží hojně využívané projekce na zadní část jeviště i přední průhlednou oponu. Tanečníci se tak ocitají ve zdánlivém zajetí mezi korály.

Kostýmy jsou vzdušné, samozřejmě se v nich musí tanečníkům dobře pohybovat. Převládají barvy moře v zelených i modrých odstínech, babička malé mořské víly je pak celá v bílém. Tvoří kontrast k rudé čarodějnici, kterou přichází prosit o milost nad svou vnučkou – respektive o nůž, kterým lze zvrátit její osud. Kostýmy, obzvláště baletek, bych označila jedním slovem za malebné.

Choreografie Jana Kodeta je moderně pojatá, nečekejte piruety na špičkách a podobné figury, na které jste zvyklí z Labutího jezera. Ač jde o balet, je příběh z tance jasně čitelný. Díky všeobecnému povědomí o příběhu pochopíte, co se na jevišti odehrává i bez přečtení libreta. Tanečníkům baletního souboru Národního divadla nelze cokoli vytknout, snad jen jsem měla jednu chvíli pocit, že sboristky představující sestry malé mořské víly nejsou tolik synchronizované, jak by měly být. V roli prince se při mnou navštívené repríze představil Ondřej Vinklát, jehož talent byl potvrzen cenou Thálie, alternuje jej Matěj Šust, o jehož kvalitách též nemůže být pochyb. Mathias Deneux v roli Serafína, postavy, kterou autoři do příběhu přidali, působil hravě a nenuceně. Za nejhezčí pak považuji milostný duet Ondřeje Vinkláta a Ayi Watanabe.

Příběh malé mořské víly, dívky, která pro svou lásku ztratila celý svůj život naprosto zbytečně, aniž by byl její cit byť jen na okamžik opětován, aniž by jí vykvetla jakákoli naděje, aniž by kdokoli ocenil její oběť, je pohádkou, jejíž něžnost docení i dospělý divák. Vím, že se budu opakovat, ale z dílny dua SKUTR opět vzešlo krásné dílo.