Spící krasavice: pohádková zima s Bolšoj Těatr

Trilogií velkých baletů by se daly nazvat přímé přenosy z Bolšoj Těatr v Lucerně. Před Vánocemi jsme se nechali naladit na správnou sváteční atmosféru Louskáčkem, pokračovali Spící krasavicí a těšit se můžeme ještě na Labutí jezero.

O genialitě Petra Iljiče Čajkovského svědčí, že všechny zmíněné balety pochází z jeho dílny. Spící krasavice je v pořadí druhým zkomponovaným baletem, vznikla 13 let od uvedení Labutího jezera. Čajkovskij se totiž nechal přemlouvat a k napsání baletu jej musel uprosit někdejší šéf carských divadel Ivan Alexandrovič Vsevoložskij. Premiéra proběhla 15. ledna 1890 a příběh na motivy slavného vypravěče pohádek Charlese Perraulta slavil obrovský úspěch. O choreografii se postaralo další z velkých jmen – Márius Petipa. Podobně jako Louskáčka se i tohoto baletu v současnosti ujal Jurij Grigorovič, jehož verze měla v Moskvě premiéru roku 1973.

První, co na Spící krasavici zaujme, jsou kostýmy a scéna. Marně přemýšlím, zda jsem někde někdy viděla tak nákladnou scénu a tak bohaté a bohatě zdobené kostýmy. Dokonalost, vedle které by i Ludvík XIV. nebo Marie Antoinetta vypadali jako chudí příbuzní. Avšak k brilantním baletním výkonům patří i velkolepá scéna. Ostatně je třeba jí zakrýt chudší dějovost.

Perraultův příběh o spící krasavici, nebo Šípkové Růžence, jak je balet také někdy překládán, se spokojí s málem. Králi a královně se narodí dcera a všichni se radují. Na křtiny však nepozvali zlou vílu Carabosse, která přijde i tak a ještě způsobí pozdvižení svou kletbou. Šeříková víla však její kletbu zmírní. Následuje velké taneční sólo dospělé Aurory, která se přesně dle předpovědi píchne vřetenem do prstu a usne na sto let. Sto let uteče jako nic, měřit by se to dalo přestávkou mezi dějstvími.

Šeříková víla zláká prince Desiré, aby šel zachránit Auroru ze spárů temného kouzla. A pak už se všichni jen radují a sledujeme různá pas de deux – kromě Aurory a Desirého i Kocoura v botách se svou milou, Karkulky a vlka, Modrého ptáka se svou vyvolenou a Popelky s princem. Hlavně tanec Karkulky a vlka a kočičího páru odlehčily vážnost baletu.

Že je dějová linka jednodušší, však nemůžeme mít tvůrcům za zlé. Spící krasavice má být baletem, který si budou užívat nejen dospělí ale i děti, jistá nekomplikovanost, malebnost a zlehčení jsou pak na místě. Jako Aurora se představila Olga Smirnova, zdatně jí sekundovala Julija Stepanova v roli Šeříkové víly. Kdo však zaujal nejvíce, byť nepředváděl složité piruety a další figury, byl Alexej Loparevič coby zlá víla.

A že i tanečníci Bolšoj Těatr jsou jen lidé, kteří si občas musí poradit s nečekanými situacemi, dokázal právě on. Jeho kostým se skládal kromě jiného z pláště, v němž, když se roztočil, připomínal derviše, jak kolem něj vlál. V jednu chvíli mu však tento plášť spadl přes hlavu a Loparevič se z něj musel rychle, a přesto elegantně, vymotat.

A když už jsme u těch drobných vad a záseků, ocenila bych lepší kvalitu zvuku. Nebo možná byl zvuk až příliš dobrý? Nevím, každopádně bylo při přenosu skvělé slyšet, jak baletní špičky baletek nejen klapnou při dopadu na prkna jeviště, ale také při přísunech nohou nepříjemně vržou. Což vcelku mařilo snažení orchestru a kazilo dojem z jinak tak úchvatného představení.