Nová inscenace Dejvického divadla ohledává romantické drama Victora Huga ve třech různých rovinách. Herci zde hrají Hernaniho – hrají taky herce hrající Hernaniho – a pak i diváky, kteří Hernaniho sledují. Pro hru charakteristický střet starého s mladým je rovněž pojat hned několika způsoby: Hernani ve hře soupeří o ruku ženy se starcem – dnešní divadlo se opírá do zastaralého Huga, stejně jako se on kdysi opřel do zastaralého klasicismu – kmenoví herci Dejvického divadla se na jevišti utkávají se studenty DAMU. Ať se nám to líbí, či ne, vítězně z toho pokaždé vzejde to „staré“.

Autor fotografie: Hynek Glos

„Chceme komunikovat ty témata“

Je známo, že pařížská premiéra Hernaniho v roce 1830 rozdělila obecenstvo na dva znepřátelené tábory. Zatímco jedni herce hlasitě povzbuzovali, druzí otevřeně dávali najevo své pohoršení. Konflikt mezi příznivci nastupujícího romantismu a zastánci ještě úřadujícího klasicistního divadla tehdy vyústil až ve rvačku. Inscenace Jiřího Havelky pracuje s odkazem tohoto slavného sporu, stejně jako s Hugovým textem, a takzvaná Bitva o Hernaniho v aktualizované podobě opět ožívá. Tentokrát se však tvůrci ptají, jak naložit s dílem, které s odstupem skoro 200 let za evergreen rozhodně považováno není.

Autor fotografie: Hynek Glos

Mladí herci nejprve sedí v hledišti, odkud posměšně komentují jednání starších herců na forbíně; ti právě začali hrát Hernaniho ve stylu divadla pozdního klasicismu. Posléze jsou nováčci vykázáni ze sálu a mizí, jen aby se vzápětí znovu objevili, tentokrát už na jevišti spolu s ostatními. Ocitáme se pro změnu na první čtené zkoušce hereckého souboru, který si moc neví rady, co si s Hugovým Hernanim počít. Na nic zásadního nepřicházejí, pouze si přerozdělí role tak, aby věk herců přibližně odpovídal věku postav. Jak Hernaniho děj pokračuje, předvádějí ho v nejrůznějších obměnách, aby z něj „vykřesali“ něco navíc. Jednou zveličují komické prvky, jindy jsou zcela vážní, chvíli pronášejí text ve francouzském originále, chvíli sledujeme operu. Před velkým finále se část herců opět usazuje do hlediště – probíhá diskuse, při níž je hercům na jevišti vyčítáno, že nejsou schopni textu porozumět do hloubky. „Chceme komunikovat ty témata,“ tvrdí Martin Myšička. „A ty jsou jaký?“ nechá se slyšet Štěpánka Todorová v roli divačky. Odpověď nepřichází. Na závěr sledujeme, jak doña Sol volí raději smrt po boku milovaného Hernaniho než život v manželství s vlastním strýcem donem Gomezem.

Autor fotografie: Hynek Glos

Režijně-dramaturgická koncepce přichází s nespočtem nosných témat, v jejich uchopení je však konečný tvar inscenace podivně nedůsledný. Nemalá část je věnována podnětné diskusi o vhodném způsobu inscenování Hernaniho. Ačkoli v této věci mezi herci mladšími a staršími nedojde ke konsensu (což koneckonců nemusí), neproběhne ani taková názorová výměna, z níž by divák mohl jasně vyčíst, proč je zde Hernani nakonec hrán tak, jak je hrán. Dále není zřejmé, proč se nejprve protestující studenti DAMU záhy spokojí se svými rolemi v Hernanim. Iniciují sice posun od klasicistního způsobu hraní k romantickému, taková změna se však míjí účinkem v případě, že je jeden starý styl vystřídán jiným, také již starým stylem, a ne stylem opravdu současným.

Autor fotografie: Hynek Glos

Pokud simulovaný konflikt mezi jevištěm a hledištěm – či mezi Damáky a herci Dejvického divadla – ve výsledku nepřinese žádnou přidanou hodnotu, stává se přes výkony herců zbytečným a nudným. Daleko uvěřitelněji paradoxně působí scény ze samotného Hernaniho, z něhož se podařilo předat alespoň to nejpodstatnější, tedy jímavou tragičnost osudu hlavního hrdiny a krásné doni Sol. Ve všech ohledech tedy „staré“ přemohlo „nové/mladé“: pokus o revoluci na jevišti vyšuměl zcela do ztracena a Hernani umírá donu Gomezovi k vůli. Není ovšem jisté, zda to první bylo skutečně záměrem režie, nebo jen nedopatřením.

Autor fotografie: Hynek Glos

Herecké výkony

Když se herci z DAMU chopili rolí v Hernanim, působili uvěřitelně a zdárně konkurovali zkušenějším kolegům, kteří oproti nim navíc měli tu výhodu, že hráli na „domácím hřišti“. Zmiňme ku příkladu Antonii Formanovou alias doñu Sol nebo Davida Petrželku coby Hernaniho.

Obtížnějšími se pro Damáky ukázaly být scény, v nichž představovali sebe samotné. Často bylo poznat, že jde pouze o další role, které právě hrají, takže se vytrácel dojem přirozenosti, který měli zanechat. Ale nebylo tomu tak pokaždé; např. znechucenému výlevu Adély Gajdošové coby divačky se nedalo nic vytknout.

Výprava

Scénografie odkazuje na divadelní konvence 19. století, a to převážně pomocí historizujících kostýmů či masek. V inscenaci se také výrazně pracuje s prostorem, do nějž je herecká akce umisťována. Zatímco na začátku se Hernani hraje jen před oponou na proskéniu, na konci je využita celá hloubka jeviště a světlo, které zezadu svítí, navozuje iluzi, že prostor je ještě daleko hlubší. Jindy je naopak prostor „zploštěn“ pomocí malovaného prospektu na pozadí.

Použitá historizující výprava potřebám inscenace plně vychází vstříc. 

DIVADLO: BITVA O HERNANIHO

Předloha: Victor Hugo
Režie: Jiří Havelka
Překlad: Petr Kopta
Dramaturgie: Marta Ljubková
Dramaturgická spolupráce: Eva Suková, Jaroslava Šiktancová
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Linda Boráros
Hudba: Martin Hůla
Hrají: Antonie Formanová, Lenka Krobotová, Martin Myšička, Vladimír Polívka, Adéla Gajdošová, Naděžda Melková, Štěpánka Todorová, Tomáš Adel, Richard Janča, David Petrželka
Umělecká stáž: Laura Fedorová
Odborné konzultace: Daniela Jobertová
Premiéra: 2. 12. 2023
www.dejvickedivadlo.cz

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
6
Zpracování
6
Výprava
6
Herecké výkony
7
recenze-bitva-o-hernaninoBitva o Hernaniho v režii Jiřího Havelky představuje kolísání mezi upjatou věrností předloze a absolutní nevěrou vůči ní. Do jisté míry je tento rozpolcený přístup pochopitelný. Pokud už však má být Hernani, dílo časem takřka pohřbené, přesto vyňat z hrobu a oživen, mělo by jeho opětovné pochování proběhnout způsobem vyrovnanějším a uspokojivějším, než je ten, který si zvolili v Dejvickém divadle.