RECENZE: Black Black Woods jsou zkouškou divácké trpělivosti

Poslední díl laputykářské trilogie Family Roots in Black Black Woods měl premiéru koncem září, ještě před českým uvedením části druhé, Roots. Ač na sebe jednotlivé inscenace nikterak nenavazují a není nutné je zhlédnout v uvedeném pořadí, osobně jsem si počkala, až uvidím Roots a pak teprve šla na Black Black Woods. Lituji nyní tohoto rozhodnutí? Možná trochu ano, neboť mezi dynamicky a převážně vesele laděnými Family a Roots by se depka černočerných lesů snadno ztratila. Nicméně i tak mají něco do sebe.

Jozef Fruček spolu s otcem a synem Novákovými vytvořili co do rozsahu opravdu monstrózní inscenaci, která si nejen svou délkou, ale i vážností nezadá s Wagnerovými operami. Samozřejmě, nikdo vás nenutí sedět v sále celých necelých pět hodin. Až do oficiálního začátku můžete volně přicházet a odcházet, jakkoli se vám zlíbí. Jenže je cosi fascinujícího v tom pohledu, a i když se na jevišti vlastně nic zajímavého neděje, vám to nedá a sedíte jak přikovaní. A čekáte. Až se začne něco dít. Nezačne.

Celých pět hodin lze shrnout jen do několika málo obrazů, jelikož jednotlivé akce trvají velice dlouho, přičemž jsou značně rutinní. Tak na samém začátku sledujeme Rostislava mladšího, jak z desek sestavuje jeviště. Jak nosí jednu po druhé a jednu za druhou. V sále je ticho, nehraje žádná hudba, je slyšet jen nejisté pochrchlávání diváků a oddechování herce. Ve chvíli, kdy je jeviště hotové, dojde k přetvoření jeho části v promítací plátno a my dobu sledujeme videa z života rodiny Novákových. Prožijeme s nimi mnohé narozeniny i svatbu. Smysl však zatím zůstává skryt.

Teprve obraz, v němž syn umývá svého otce, budí zdání jasné čitelnosti. Péče o nemohoucího otce, synovská láska, avšak nikoli vyjádřená klišé výrazy, ale poněkud naturelně – sledujeme Rostislava mladšího, jak pečlivě, ale nikoli jemně a trpělivě, svléká, omývá a osušuje a opět obléká svého otce. Péče, kterou svým blízkým poskytujeme automaticky, vzhledem k jejich statusu blízkých, nicméně bychom ji raději neposkytovali. Problém všech dětí, které se musí vypořádat s chřadnoucími rodiči spějícími ke smrti.

Poté Rostislav starší četl z Kalevaly, karelo-finského národního eposu, část o Kullervoinenovi Kalervoveci, junu s modrými punčochami, a o jeho vztahu k otci. Jak se s otcem rozhádal tak, že ani po jeho smrti nezaplakal. V této chvíli mi začalo docházet, že Black Black Woods nebudou jen planým názvem, ale že opravdu sestoupíme do hlubin a temnot, kam nejspíš ani nechceme. Poslední ze scén před samotným představením trvala rovnou hodinu. Mladší z Nováků uhlem popisuje celé jeviště větou Udělám to lépe. Jen jednou naruší monotónnost svého počínání větami: Udělám to jinak.

Udělám to po svém. Udělám to. Pak se však opět navrací zpět k Udělám to lépe. Značí to mezigenerační rozpor? Že mladí mají vždy svou hlavu a myslí si, že vyzrají na starší a zkušenější? Co za tím je? Přiznám se, že se mi nedařilo držet plnou pozornost celou hodinu a mé myšlenky odbíhaly různými směry. Co se v tuto chvíli honí hlavou Rostislavu staršímu, který nečinně sedí a kouří vedle jeviště a hledí před sebe? Na co myslí Novák mladší? Co se v tom tichu honí v hlavě ostatním divákům?

A na co v tuto chvíli myslím já? S těmito myšlenkami uplynula hodina a syn se postavil ke svému výtvoru s dychtivým pohledem plným očekávání na otce. Ten jednoduše vstal, vzal kýbl s oranžovou barvou a… Ale však víte. Ty boje, kdy nikdo nechce ustoupit a každý chce ukázat, že je lepší než ten druhý.

Odhalují se dvě hromady keramické hlíny, kdy syn se zuřivostí vrší její kusy na sebe a tvoří pomyslný trůn. Rostislav Novák starší předvede záchvat pláče, který přechází v záchvat vzteku plný výčitek. To si tedy jen domýšlíme, neboť mezi zvuky nezazní jediný artikulovaný. Stejně jako veškeré předchozí scény jsou i tyto dlouhé, trvající až za samotnou hranici únosnosti.

Během poslední hodiny se k oběma hercům již přidá i kapela, hudba je až na jeden mysteriózní okamžik spíše tvrdá a drsná. A takový je i zbytek představení. Tvrdý, drsný, agresivní, temný, depresivní. Otec a syn se vzájemně uráží a to, co zpočátku působí jako klauniáda (věta „Ty seš tak blbej, že snad ani nejsi můj syn!“ doprovázená smíchem obou protagonistů na chvíli zmátla publikum a sálem zazněl lehký smích), skončí jako výsměch, ponižování a snaha ublížit sobě navzájem.

Ve chvíli, kdy pociťujete největší úzkost a toužíte už opravdu odejít, představení vrcholí vzájemným zápasem otce a syna, kteří nešetří ranami proti tomu druhému, a končí.

Co jsem si z toho odnesla? Již když jsem sledovala informace o průběhu vzniku Black Black Woods, hlodala ve mně kromě očekávání i obava, zda pro mě nebudou příliš silnou kávou. To se do jisté míry potvrdilo a netroufám si na žádné jednoznačné soudy o smyslu inscenace. Osobně jsem vnímala problematiku vztahu otce a syna, která je z velké části soubojem. O co? O dominanci? O pravdu?

O osvobození se a vydání se na vlastní cestu? Renomovaným psychologům, o Freudovi nemluvě, by tato otázka jistě vydala na několik publikací. My tu však mluvíme o divadle a pocitech, které v nás zanechá. A ty nejsou úplně příjemné. Stále se však nemůžu odhodlat k tomu inscenaci zatratit. Přes její délku i zdlouhavost zůstávám fascinovaná. Čím? To sama nevím…