Dokonalé štěstí aneb 1789: Morávkův průvodce (nejen) francouzskou revolucí

„Událost! Legendární revoluční freska Ariane Mnouchkinové dočká se v Praze nového nastudování. Společnými silami se k tomu sešly soubory Národního divadla a Divadla Husa na provázku Brno – k tomu zástup bubeníku, pěvců a akrobatů,“ přečetla jsem si v listopadovém čísle časopisu Národního divadla. Když jsem očima dohledala řádek s nápisem „režie: Vladimír Morávek“ okamžitě jsem začala shánět vstupenku…

Od začátku mi bylo jasné, že je třeba sedět tak, aby bylo vidět nejen na jeviště, ale i do hlediště. Jak jsem zjistila na Amadeovi, Morávek využívá veškerého potenciálu, který divadlo nabízí. A tak i ve hře 1789 se hrálo na jevišti (v celé jeho délce), v hledišti v přízemí, na obou balkonech, na první galerii a dokonce i na druhé galerii! Do půlky hlediště navíc pronikalo molo, na které herci vybíhali, aby zdůraznili svou řeč. Stejně jako prostorem, ani herci se nešetřilo. U inscenace je uvedeno 25 herců. Plus muzikanti, akrobati a děti. A málo z nich hraje jen jednu postavu. V postavách lze kromě jednotlivých rolí číst i: Ženy, Muži, Poslanci, Kejklíři, Šlechta, Duchovenstvo, Třetí stav. Celé to vytváří iluzi, že se na představení sešla celá Paříž. Rozhodně tedy velkolepá podívaná, co se kvantity týče.

A kvalitativně? Hra o francouzské revoluci nikoli z pohledu „těch, kteří píší dějiny“, ani z pohledu historiků, ale z pohledu lidu. Ve Francii panuje hlad, země je na pokraji bankrotu, lidé si stěžují. Ludvík XVI. svolá generální stavy a vyhlásí, že každý občan státu může poslat králi své stížnosti a návrhy na zlepšení. Následuje scéna, kdy se prostí lidé snaží svá přání sepsat. Neumí však psát. „Nic jste nenapsali? Nu, pak se nic nezmění!“

Samotné svolání je pak parodováno – Šlechta a Duchovenstvo uráží Třetí stav („Nikdy nebudeme zasedat společně s těmi křupany z Třetího stavu.“) a zbijí ho. Vztek měšťanů se promítá ve větě „Však my vám ještě ukážem, co dokážem, když se nasere lid.“ Král propouští ministra Neckera a nařizuje obklíčení Paříže. Následuje efektní scéna, kdy herci stojí v každém hratelném prostoru a ze všech stran se ozývají v různou chvíli různě řečené věty, ale stejného smyslu – „Propustil Neckera.“ – „Necker byl zástupce lidu.“ – „Obklíčili Paříž.“ – „Měli jsme strach.“ – „Měli jsme strach.“ – „Měli jsme strach.“ Kakofonie zvuků na diváka doléhá plnou silou a dokonale vyjadřuje pocity lidu. Strach a nejistotu.

Následně se děj posouvá – uzavření burzy, dobytí Bastily, úspěchy revoluce. Druhá část hry začíná přerušením oslav vítězství revoluce a monologem Marata o nemocném národu. Pokračuje parlamentní debatou, která rezonuje z každého kouta divadla. Deklarace lidských práv se pro chudý lid stala deziluzí o dosažených úspěších revoluce („Každý člověk má rovné právo na svobodu a vlastnictví, avšak příroda nedala každému člověku stejné prostředky k využití jeho práv, odtud pochází nerovnost mezi lidmi.“) a Marat hlásá potřebu občanské války. Hra končí vyhlášením stanného práva a střelbou na Martově poli.

Inscenaci 1789 neuvedlo loni divadlo náhodou. Sametová revoluce 1989 proběhla 200 let po francouzské a český národ si minulý rok připomněl její 25. výročí.
Diváka místo opony vítá fotografie plného Národního divadla z roku 1989 a o přestávce zní záznamy z jednání během Sametové revoluce. Ve hře zaznívají mimo dalších i slova politoložky Hannah Arendtové a celé to nutí člověka k zamyšlení. Národní divadlo ukázalo, že tu není jen od pobavení, ale dokáže divákovi poskytnout i náročné téma.