Absolvent opět sveden paní Robinsonovou!

Kultovní příběh spatřil světlo světa v roce 1963 v podobě románu Charlese Webba. Roku 1967 udělalo filmové zpracování režiséra Mika Nicholse hvězdu z Dustina Hoffmamana. Později, v roce 2000, Absolventa pro divadelní prkna upravil Terry Johnson. A nyní uvedlo Absolventa i Klicperovo divadlo v premiéře 29. listopadu 2014.

Je vždy zajímavé srovnat různé verze jednoho příběhu. Každé zpracování nastavuje trochu odlišný úhel pohledu, klade důraz na jiný moment. Obdobně je tomu i u filmového a divadelního Absolventa v podání královéhradeckého divadla.

O ději jsem měla jen matné povědomí a naplno do něj pronikla až na premiéře v divadle. Film jsem si pustila den poté. Zážitky z obojího jsou tedy čerstvé. O to větší rozpaky ve mně film zanechal. Benjamin Braddock je čerstvým bakalářem a na léto se vrací k rodičům, kteří při té příležitosti pořádají okázalý večírek, aby se všem svým známým mohli řádně pochlubit úspěchy svého syna, jako by byly jejich vlastní. Benjamina to nudí a snaží se uniknout. Místo toho musí odvézt paní Robinsonovou, nejatraktivnější ze všech přátel jeho rodičů, která se ho snaží svést. Nesvede však. Nakonec svede on ji. On jí zavolá, on zamluví pokoj v hotelu, jako první políbí on ji.

Způsob, kterým společně strávili léto, zdá se mi poněkud nešťastným, nicméně k opravdovému neštěstí dojde ve chvíli, kdy se z univerzity vrací i dcera paní Robinsonové a Benovi rodiče s panem Robinsonem nemají lepší nápad, než je dát dohromady. Ben se sice zpočátku snaží tento plán zmařit, ale nakonec si to, kdo ví proč, rozmyslí a rozhodne se, že Elaine vlastně miluje. A i když se provalí jeho románek s paní matinkou a ví, že Elaine ho nenávidí, usmyslí si, že se s ní ožení. Odjede za ní do Berkley, kde ji pronásleduje a nakonec s ní uteče z její vlastní svatby s někým jiným. Vběhnou do autobusu, který jede neznámo kam, na tvářích šťastné úsměvy. Po pár vteřinách se mi však zdá, že ten Elainin povadá a v očích se jí začne zračit uvědomění si toho, co právě udělala. V tu chvíli je však střih na obraz autobusu projíždějícího kolem cedule s všeříkajícím nápisem „No left turn.“

Takže romantický film o lásce dvou mladých lidí a pomstychtivé Mrs. Robinson? Pro mě ne. Spíš film o rozmazleném spratkovi, který ničí životy všem kolem sebe.
Divadelní adaptace tuto spratkovitost zpočátku děje ještě posunula a zviditelnila. Benjamin se po promoci rozhodne odejít do světa. Udělat do něj díru jen v tom, co má na sobě a s deseti dolary v kapse. Za čtrnáct dní je zpátky u maminky, znuděnější než kdy předtím. Nuda, nuda, šeď. Všichni jsou hloupí a groteskní. A ze samé nudy se Benjamin začne scházet s paní Robinsonovou. Divadelní absolvent zkrátka působí jako Samotář, který ten život nežije, on ho jenom krájí! To se ale změní s příchodem Elaine.

Ta život zbožňuje, užívá si každého okamžiku a odsuzuje Benjaminovo morouství. Elaine tuto lásku k životu přenese i na hlavního hrdinu a divadelní Benjamin oproti filmovému opravdu působí zamilovaně – je zamilovaný do Elaine a do představy, že by z něj mohla udělat lepšího člověka. Právě z této snahy být lepším a upřímným člověkem jí prozradí o svém poměru s její matkou a Elaine Bena okamžitě zatracuje. I přes jeho snahy o omluvy a usmíření trvá na své svatbě s Carlem. Přesvědčí ji až vyslechnutá promluva její matky k Benovi, kterak Elaine nikdy nepůjde proti názoru svého otce. Elaine totiž nikdy neměla svůj vlastní názor. Vždycky jen přejímala názory jiných, vždycky dělala, co se jí řeklo. Podle paní Robinsonové není její dcera celý člověk, neboť nemá svobodnou vůli. Elaine na základě toho pošle svoji matku k čertu a vrhá se do náruče Bena.

Divadelní adaptace pro mě měla oproti filmu hlubší pointu. Právě pro ten výrazný rozdíl mezi absolventovým vztahem k paní Robinsonové, který není ničím víc než bezvýznamným povyražením (a to oboustranně) a vztahem s Elaine, který jej změní k lepšímu. Musím však přiznat, že jsem nepostřehla Benovo revoltování proti všemu a všem, o němž hovořila Martina Nováková (paní Robinsonová) při besedě před uvedením. Spíš jsem v absolventovi viděla unuděného kluka, který si se životem neví rady, natož aby byl schopen proti něčemu ještě revoltovat.

Také musím přiznat, že mi paní Robinsonová nepřišla jako fúrie, která zničila život nebohému chlapci. Vždyť vlastně na konci hry to byla ona, kdo zabránil panu Robinsonovi, aby z Bena vymlátil duši. ((Což je mimochodem moc pěkná scéna, v níž Jan Vápeník (pan Robinson) rozseká na třísky kulisy, které kulisáci o přestávce tak svědomitě přestavěli, aby se vzápětí vrhl na Matěje Anděla, který hrál Bena.)) Ani ve filmu, ani v divadle není podle mého názoru tedy jednoznačně možné ukázat a hodit vinu za zpackaný život na kteréhokoli z hlavních hrdinů. Každý si prochází svým osobním peklem a náhoda tomu chtěla, aby se to peklo stalo na chvíli peklem sdíleným.