Cizinec aneb Skrytý pozorovatel v Divadle Na zábradlí

Cizinec je román francouzského spisovatele, filosofa a nositele Nobelovy ceny za literaturu Alberta Camuse z roku 1942 a bývá považován za klíčové dílo literárního existencialismu. Velmi originální a iniciativní dramatizace tohoto románu se ujal režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková, kteří hru poprvé uvedli v Divadle Na zábradlí 13. června 2014.

Co se týče příběhové linie, hlavní postavou je mladý muž Meursault, který odjíždí na pohřeb své matky do domova důchodců, v němž strávila zbytek života. Na pohřbu se chová, dle názoru ostatních obyvatel starobince a účastníků pohřbu, velmi necitlivě a působí, jako by snad svou matku neměl ani rád. Po návratu domů pokračuje ve svém rutinním způsobu života, seznamuje se s Marií a navazuje s ní velmi podivný milenecký vztah.

Jednoho dne spolu s ní a jeho přítelem Raymondem vyrazí na výlet na pláž, kde je napadnou dva Arabové mající spadeno právě na Raymonda. Oba muži vyváznou jen s drobnými zraněními, přičemž se rozhodnou z pláže odejít. Meursault se po několika hodinách na pláž vrací a v největším horku se prochází.

V kapse třímá revolver. Znovu se setkává s jedním z Arabů a v návalu jistého šílenství z nesnesitelnosti horka čtyřikrát vystřelí a Araba zabije. Dál se děj zaměřuje na pobyt Meursaulta ve věznici a soudní proces, kde se řeší, zda bude odsouzen k trestu smrti, či ne. Je však souzen nikoli pro svůj čin, ale pro to, jaký je, pro to, že odmítá přijmout normy a pravidla tehdejší společnosti.

Dostává se do role „cizince“, jenž není součástí světa, je jen divák, který nehodnotí a pouze pozoruje. Bez jakéhokoliv zaváhání je rozhodnut respektovat své přesvědčení, svou pravdu. Nebojí se smrti…

Jsem poměrně skeptická, co se týče nejen dramatizace, ale i filmového zpracování knih. Přijde mi velmi těžké scénicky zachytit důležité momenty (které mimo jiné každý vidí v něčem jiném) a dokázat vyjádřit atmosféru a hlavní význam knihy. A vzhledem k tomu, že Cizinec je můj oblíbený román, očekávala jsem spíše zklamání než nadšení. Ale musím uznat, že jsem byla příjemně překvapena!

Hra probíhala velmi originálně pojatým scénickým čtením, o které se postaralo pět mužských herců (Honza Hájek, Jiří Vyorálek, Stanislav Majer, Miloslav König, Ivan Lupták), a každý z nich představoval hlavního hrdinu, Meursaulta.

Vím, že právě tato forma zpracování by mohla mnohé odradit, jelikož se automaticky nabízí otázka, zda scénické čtení dokáže naplno znázornit dějovou linii, zda by nebylo lepší klasické přepsání do jednotlivých postav. Já si ale myslím, že tento způsob mnohem lépe vyjadřuje Camusovo poslání, smysl díla, o který jde především.

Samotné prostředí, tedy bílé stěny a plátno, kde se často promítaly i záběry ze zákulisí, zintenzivňovalo požitek ze hry a nasátí atmosféry. Režisér dokázal právě klíčové momenty a hlavní téma knihy bravurním způsobem symbolizovat tak, že si z toho každý divák může odnést to své.

Nejvíc mě zaujalo vyjádření Meursaultova rutinního života. Na plátně se objevují v posloupnosti záběry prostorů, kde se Meursault během dne nachází. Herci vykřikují, co během toho dne hlavní postava dělá, stále dokola, ve stále rychlejším tempu.

„Vstanu, uvařím si kávu, jdu do práce, jdu domů, jdu spát a znovu vstanu…“ Herci do sebe vráží, překřikují se. Celé to vygraduje ve změť obrazů, pohybů a výkřiků herců. Divák může jen vyjeveně zírat před sebe a uvědomí si, jak frustrující je každodennost života.

Velmi výstižně a příjemně provokativně byla také vyjádřena Camusova kritika vnucování víry a charakteristika těch, kteří ostatní odsuzují za jejich hříchy a své vlastní schovávají za víru v Boha. Zvrhlost některých samotných církevních hodnostářů snad ani nemusím zmiňovat.

Jedná se o jednu ze závěrečných scén, v níž se kněz snaží Meursaulta spasit, vyvolat v něm lítost nad tím, co provedl, vnutit mu víru v Boha, jakožto jedinou možnost úniku před svým osudem, a která končí kopulací kněze s nohou hlavního hrdiny.

Zkrátka každá byť jen patrná narážka nebo problematika byla vyjádřena velmi chytře a působivě. Například moment, kdy se Meursault prochází v nesnesitelném horku po pláži a všech pět herců sedí na podiu a se vzrůstajícím tempem i hlasitostí se omývají vodou z kýblů. Divák se tak vžije do pocitů hlavního hrdiny, do jeho stavu, se kterým se ve zničujícím horku potýká.

Jediné co bych snad vytkla, byla přespříliš teatrální a vyhrocená scéna, která graduje tím, že jeden z Meursaultů s tendencí mluvit jako homosexuál příliš hlasitě opakuje, že svou přítelkyni Marii (Anežka Kubátová) nemá rád, že si ji nechce vzít. Přišlo mi to poněkud nevhodné a jejich snaha zesměšnit situaci přišla vniveč.

Celkově však inscenaci hodnotím velmi kladně. Byla jsem nadšena nejen z originality a formy dramatizace, ale také z hereckých výkonů a celkového vyjádření všech podstatných myšlenek románu Cizince. Všem diváků, kteří nemají problém s moderním pojetím a dráždivou, někdy až lehce nevhodnou, kritikou společnosti a společenských norem, vřele bez meškání doporučuji.