RECENZE: Není radno dotýkat se vesmíru

Na Nové scéně Národního divadla vznikl další svébytný počin, tentokrát v režii Jana Friče. Hra René Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj vznikla přímo pro Národní divadlo, jde tedy o původní hru, kterou máte v současné době možnost zhlédnout jen zde. A nebojte, na tuhle hru o vědě nepotřebujete žádné odborné znalosti.

Vše začalo v ten den, kdy Bohumil Plánovský odhalil podstatu evoluce a vyspal se se svou doktorandkou. Od té doby se to s ním veze rychle z kopce. Kamarád mu nakuká cosi o božích vzkazech v genomu, žena požádá o rozvod a jemu jebne. Nebo tak nějak. Ve zkratce o nic jiného v této hře nejde, přesto trvá dvě hodiny, než se dobereme konce. Ale jakého konce!

Press space and continue. Překlad jako vystřižený z Google Translator vám dá název hry. A přece, právě zmáčknutím mezerníku na světelné klávesnici se rozhrne opona a začíná dobrodružný příběh odehrávající se v jedné z laboratoří Akademie věd České republiky. Scéna je rozdělena na dvě části, v přední se nachází laboratoř a za prosklenými okny vidíme buď park, nebo vesmír. A chybět samozřejmě nesmí disco koule. Kostýmy jsou střízlivé, vystačíme si s bílými věděckými plášti. Až na Božidaru Plánovskou (Martina Preissová), která se po scéně promenuje v bláznivých kreacích. Sekunduje jí už jen Strašlivý Sisyfos v řecké tóze.

Hned zpočátku je jasné, že toto nebude vážná hra o vědeckých objevech, ale humoreska s prvoplánovými vtípky, které však ve většině případů působí nenuceně a fungují. Do hry je zakomponováno mnoho hlášek z běžného světa a znatelný odkaz na reklamu a její vliv na lidskou rasu. Po tisící tak slyšíme i z jeviště, že Piccolo neexistuje a že ke kávě jsou lahodné Miňonky. Zdánlivou reklamu na štěstí s americky křečovitými úsměvy předvedou manželé Plánovští, ač Božidara chvíli před tím nenechala na svém manželovi suchou nit. Ostatně postava Martiny Preissové je v celé hře nejvýraznější a mně osobně i nejsympatičtější. Její dialogy s Davidem Matáskem, neboli Bohumilem Plánovským, vyvolávají škodolibý smích. S těmito vtipy, které však nikterak nesouvisí s dějem, se prokousáváme příběhem. V genomu jsou zakódované vzkazy boží a ten, kdo je rozluští, stane se pánem evoluce.

Inu, to zní dobře a Bohumil Plánovský se rozhodne provést pokus, který mu potvrdí pravdivost hypotézy. V televizi pak vehementně ospravedlňuje genetickou mutaci, díky níž by mohlo dojít k vylepšení lidí. A je připraven okamžitě začít s pokusy etickému kodexu navzdory. Má totiž nashromážděná vajíčka své ženy, které plánoval jednou oplodnit. Sex je podle něj neskutečný risk, náhodné spojení genomů, z něhož nemůže vzejít nic dobrého. Zato plně vědecky kontrolované početí má jen samá pozitiva v podobě geneticky dokonalého jedince. Zvlášť díky božím vzkazům, které nám říkají, jak změnit genom, a tím ho de facto zdokonalit.

Jenže ono to nakonec není tak jednoduché a závěr inscenace je zametením celé situace pod koberec. Pravda o božích vzkazech v genomu je tak trapná, že vám ji ani nebudu prozrazovat. Ještě však divák čeká, co se tedy vylíhne z vajíček paní Plánovské. Jenže náhle zasáhne deus ex machina a pak už jen zazní věta, že cestou ze Stromovky na Letnou se člověk jen tak neztratí. Než jsem stihla zapochybovat nad pravdivostí tvrzení a spočítat, kolikrát se to mně povedlo, spadla opona a najedou byl konec. Jak Stančíkův Mlýn na mumie. Celou dobu se bavíte a pak naprosto nečekaně dojde k rozuzlení, ale takovému, které ani žádným pořádným rozuzlením není, a vy zůstanete celí zkoprnělí se všemi těmi „Co? Proč? Jak? A Kdo?“

Až na samotný závěr se však jedná o povedenou inscenaci, která dokáže zpřístupnit a polidštit půdu Akademie věd. Sice neodpovídá na většinu otázek, které si divák po zhlédnutí položí, ale i přes plytký konec je zábavný večer zaručen.