Syčák Oněgin

Nenaplněná láska a zmařené přátelství. Zbytečný člověk (tak oblíbený ruský námět) a cynik s pokřiveným pohledem na svět. Evžen Oněgin je hrdinou stejnojmenného Puškinova románu. Tento klenot ruského romantismu se dočkal své další dramatizace, tentokrát v pražském Divadle ABC. Režie se ujal Pavel Khek, který bude od příští sezony kmenovým režisérem Městských divadel pražských.

Role Oněgina připadla Jiřímu Hánovi. Musím popravdě říci, že jsem se zpočátku obávala, jak na mě bude působit, rovnou však přiznávám, že jeho obsazení bylo dobrou volbou. Uhlazený hlas s lehkou intonací arogantního člověka, jež se uvolil zúčastňovat se vesnických zábav, ačkoli se mu příčí. Jako člověka z města jej totiž vše nudí. A to včetně Taťány, jejíž naivita a víra v jeho lásku mu přijde přinejmenším k smíchu. Nebojí se urazit ani city přítele Lenského, když mu s ledovým klidem oznámí, že jeho milá Olga je pramálo zajímavá a nic moc hezkého na ní není.

Měla jsem dojem, že ačkoli hra samozřejmě cituje Taťánin dopis a kolesa dvou vzájemně neopětovaných lásek se roztočila, byl kladen velký důraz na hodnotu přátelství mezi Oněginem a Lenským. Často je vídáme ve společných rozpravách a byl to ostatně Lenský, kdo donutila jet Evžena k Lariným na návštěvu podruhé. Nepříjemnou situaci s odmítnutím Taťány mu dával Oněgin za vinu, proto naschvál vyzval k tanci jeho Olgu. A problém mezi muži, který opět – jako už tolikrát – zavinila žena, byl na světě. A právě Lenského smrt vyhání Evžena na cesty, abychom se s ním potkali v Petrohradu, sklíčeného a bez zájmu o světské radosti.

Lenského, Oněginova druha, hrál Aleš Bilík, který splňoval veškeré požadavky na básníka. Jemná gesta a nevinnost zračící se z jeho tváře byly dokonalým protikladem k Oněginově cynismu. Milan Kačmarčík je v obsazení uveden jako Zareckij, spíše však představoval Oněginův vnitřní hlas, se kterým rozmlouval a radil se s ním o dalších krocích. Na adresu obou dam v hlavních rolích – Petry Tenorové a Henriety Hornáčkové také nelze říct nic špatného, obzvláště zaujala druhá zmíněná díky své taneční praxi. Tak s Oněginem mohla vyměnit tóny Straussova valčíku za Smack My Bitch Up od Prodigy a na ladnosti a kráse jejích pohybů to neubralo.

Co si zasloužilo pozornost, byla scéna. Zrcadlo na forbíně odráželo dění na jevišti a světla z lustrů, jež se ukázaly být korunami stromů ze sadu. Na pozadí bylo plátno, na nějž bylo promítáno mléčně bílé světlo. Tvořilo tvary, které nejvíce připomínaly mlhu nebo hvězdokupy, případně připomínalo kouř. Ať jedno z toho, nebo nic, dotvářelo atmosféru hry.

Evžen Oněgin v Divadle ABC není ztrátou času. Proměna z floutka a nemilosrdného syčáka v muže, který si uvědomí cituprázdnost své svobody až příliš pozdě, je vykreslena do detailu a umocní ji ještě závěrečné verše, kterými se na začátku Oněgin vysmíval svému mrtvému strýci.