Páni spisovatelé, máte krásné psací stroje!

Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Jiří Kolář a Bohumil Hrabal. Čtyři spisovatelé s velkým S, kteří mají nezaměnitelné místo v české i exilové literatuře, v případě Koláře i ve výtvarném umění. Jak by asi vypadalo, kdyby se jejich příběhy a osudy spojily? Tutéž otázku si kladl Miloš Orson Štědroň při psaní divadelní hry Krásné psací stroje!, jež měla 19. února 2016 premiéru v Divadle Na zábradlí. Za zvuku klepání do psacích strojů jsme vtaženi do ironické a humorné literární smršti plné nadsázky a dokonce prostoupené muzikálovými výstupy herců.

Představte si Prahu v 60. letech. Za okny visí ruské vlajky a venku se to hemží soudruhy a soudružkami. Kvalitní knihy a autoři jsou tabu, pokud se nechtějí podrobit drastické cenzuře. Socialistický realismus zachvátil všechna zákoutí toho, čemu se dříve říkalo umění. Lidé prchají tam, kde se nebojí promluvit a vyjádřit svůj názor. Prchají za svobodou. A přesně v tomto období se odehrává inscenace Krásné psací stroje! Nacházíme se v nakladatelství Odeon a sledujeme osudy již zmíněných nadaných literátů, kteří zde redigují texty. Rádi by se svobodně vyjádřili skrze psaní, ale tíživá doba jim to neumožňuje. Svádí boj se svým okolím i se sebou samými a rozhodují se, zda také neutečou za svobodou…

Zabývat se životy a tvorbou čtyř významných osobností, dokázat spojit jejich osudy a příběhy a vše přenést na divadelní prkna, je příliš velké soustu i pro prvotřídního a zkušeného dramatika. Miloš Orson Štědroň se s tím vypořádal obstojně a i s mnohými trhlinami dokázal vcelku dobře vykreslit charaktery jednotlivých spisovatelů. Zábrana coby beatnik, Škvorecký jako zasněný jazzman, Kolář je jedna velká koláž a Hrabal a ti jeho pábitelé. Ovšem nutno podotknout, že ne příliš literárně informovaní nemají šanci hru vstřebat, pochopit a užít si ji.

Scéna byla vyřešena zajímavě, ostatně jako vždy v Divadle Na zábradlí. Pouze čtyři stoly a čtyři psací stroje a v pozadí měnící se kulisy. Herci oblečeni ve stylu 60. let a k tomu vždy příznačný hudební doprovod. Celkový dojem byl ale zničen ve chvíli, kdy herci začali zpívat a bylo tak jasné, že inscenace bude proložena muzikálovými vystoupeními. Na druhou stranu to nebylo až zas takové překvapení, vezmeme-li v potaz, že autor se věnuje zejména kabaretům a hudebnímu divadlu. Každopádně ne vždy se muzikálové prvky hodí a ne vždy jsou divákovi pohodlné. V tomto případě to inscenaci opravdu spíše uškodilo.

Výběr herců byl naopak velmi vydařený. Všichni se velmi statečně ujali své role a dovedli ji k dokonalosti. Zejména Jan Vyorálek v roli Jiřího Koláře či Miloslav König jako Jan Zábrana předvádějí vyloženě herecké koncerty!

Symbolické narážky na díla autorů, ironické provokativní připomínky na konto tehdejšího režimu, spousta literárních vtipů, například použití jmen různých českých autorů v rámci běžného hovoru, to vše vyvolá v divákovi příjemné až nostalgické pocity a vykreslí úsměv na tváři. Bohužel ale převažují spíše ta slabá místa, která člověka nutí hru hodnotit spíše negativně. Například scéna, kdy se ve hře bez jakéhokoliv důvodu objeví Allen Ginsberg zobrazený jako buran a opilec a následně zase zmizí, je naprosto bezcenná a vyvolá v divákovi jen rozhořčení. Možná by stačilo hru zkrátit a vynechat slepé části, kvůli nimž je inscenace rozvleklá a dře.

Hra je rozhodně zajímavou divadelní zkušeností a znalci literatury si v mnoha částech přijdou určitě na své. Ovšem nedá se označit jako nějaká senzace, kterou bychom mohli doporučit.