Láska a informace: Puzzle, ve kterém vám chybí víc než pár dílků

Dramatu britské autorky Caryl Churchillové se na Nové scéně Národního divadla ujala Petra Tejnorová. Inscenace této režisérky jsou charakteristické propojením divadla a filmu, využívajíce přitom žánru live cinema nebo, jako v tomto případě, found-footage. Hra Láska a informace by se dala označit za detektivku, stejně jako Nick, poslední počin Tejnorové v prostorách divadla Jatka78. A stejně jako v Jatkách i na Nové scéně pokládá Tejnorová divákovi víc otázek, než kolik nabízí odpovědí…

Hned po příchodu do divadla mě zaujalo upozornění, že představení trvá 130 minut bez přestávky, což je o 24 minut méně, než kolik trvá Pulp Fiction. Uvažovala jsem, zda je to kvůli divákům, kteří by si mohli stěžovat na absenci přestávky. Pár minut po začátku představení jsem však s touto informací začala nakládat po svém.

Drama je nevšedně vystavěno, nepracuje tak, jak je divák zvyklý. Ač to tak zprvu nepůsobí, nemá představení klasický vývoj – začátek a konec. Nedočkáme se žádného vysvětlení, žádné pointy. Získáme jen spoustu náznaků, střípků a kousků puzzle, které si divák musí sestavit sám. Ovšem na každý dílek, který zapadne do jiného, připadá další plonkový. A taky na konci zjistíte, že vám dost dílků chybí. Navíc během celého představení jsou vysílány protichůdné indicie, které celou snahu o rozluštění ztěžují. A hodiny běží, ukrajují svých 130 minut – tik tak, tik tak, čím dál méně času do konce.

No dobře, já nejsem žádnej Sherlock, takže pokud není vrahem zahradník, co zvoní vždy dvakrát, jsem v pasti. Stejně si ale myslím, že i milovníci severského krimi by se při sledování tohohle představení pěkně zapotili. Na začátku diváci zhlédnou videozáznam ze svatby. A najednou jsou vhozeni doprostřed příběhu, zřejmě o mnoho let později. Scéna střídá scénu, na plátně se objevují sáčky s policejními důkazy. Herci tvoří živé obrazy, které se opakují.

Co to znamená? Co to sakra znamená? Tik tak, tik tak. Scéna střídá scénu a najednou se vrací – další ze scén se opakuje, ale přibývá malý detail. Tik tak. Co mají postavy spolu společné? Všichni byli na té svatbě, později se ale nezdá, že by se mezi sebou dobře znali. Jediná jistota je, že chlapec, na kterého pokřikují Retarde! je mrtvý. Ale proč? Kdo ho zabil? Kvůli čemu? Otázky, samé otázky. Tik tak, tik tak.

Má ale jít o souvislý příběh? Nebo je inscenace taková, jak je podávána? Pouhý soubor obrazů o tom, jak s informacemi nakládá lidský mozek, jak je důležitá paměť, jak láska není nic než C8H11N. Je to opět na divákovi, jaký přístup zvolí. Autoři nedávají žádný návod, nezanechávají žádné vodítko, kterého by se dalo chytit. Vše je jen na divákovi, který se snaží přijít věci na kloub a se zadrženým dechem bedlivě sleduje veškeré dění na jevišti, aby mu náhodou neunikl klíč k tomu všemu. A pokud toto představení dokáže s divákem udělat, pak jde o brilantně provedený kousek, ke kterému já mohu říct jediné: Well played, madam, well played indeed.