Henrik, nebo Hendrik? Je to jedno, každý mu stejně říká Mefisto

V plzeňském Divadle J. K. Tyla měla premiéru další činoherní inscenace, kterou režírovala sama šéfka činohry, Natálie Deáková. Mefisto, nejznámější román Klause Manna, vypovídá o tom, co vše je člověk ochoten obětovat pro kariéru, vlastní důstojností počínaje. Divadelní adaptace vždy zaujme o to více, že hlavním hrdinou románu je herec. A jak se s hraním herců popasovali v Plzni?

Oblastní herec, Henrik – tedy, pardon, Hendrik – Höfgen žárlí na berlínské úspěchy své kolegyně Dory Martinové. I on by se rád stal úspěšným v hlavním městě, stůj co stůj. Paradoxně jej doporučila právě jeho rivalka, sám si ještě svou pozici pojistil rolí Mefista, díky které získává i mnohé vlivné přátele z politických kruhů. Jelikož se však děj odehrává v Německu roku 1933, není o co stát…

Mannova hra je výtečnou psychologií osobnosti, ukázkou toho, kam až člověk kvůli slávě může zajít a jak si zaprodání své duše ďáblu omlouvá. Henrik je člověkem bez jakýchkoli zábran. Na večírku tančí na tóny písně Hava nagila, s kolegou Otto Ulrichsem zakládá komunistické revoluční divadlo a pak klidně večeří s říšským kancléřem. Nicméně, jak se ukáže, je veškerá tato nabytá sláva a moc Hendrikovi k ničemu, na roli Hamleta pouze sláva nestačí.

Jan Holík roli zvládl bravurně, jeho Henrik byl sebejistý, bezskrupulózní, zároveň však dojemně směšný ve chvílích, kdy se snažil své počínání obhájit, hlavně sám před sebou. Argumenty o tom, že lidé divadlo potřebují a jeho potřebuje divadlo, ať se v Německu děje cokoli, jsou sice ubohé, pro něj jsou však neotřesitelnou pravdou.

Mimo hlavního představitele bych ráda vyzdvihla ještě další tři herce. Marek Mikulášek, coby malý Bock mě naprosto nadchnul. Na divadle zkrátka není malých rolí. Höfgenův sluha, většinu času u piana v orchestřišti, je zároveň i Höfgenovým hlasem svědomí. Nutno samozřejmě podotknout, že nevyslyšeným. Marek Adamczyk ztvárnil Hendrikova milence Jullietu. Taneční kreace, které s Janem Holíkem společně předváděli, mě kromě pochechtávání nutily i k obdivu.

Chodit, tančit a poskakovat na celkem vysokých jehlách jakoby nic, to na mě opravdu zapůsobilo. Leckterá dívka by si zlámala nohy, mě nevyjímaje, a pan Adamczyk vše přitom zvládal s grácií. A na závěr nemůžu nezmínit Ondřeje Rychlého. Jeho ukázka jódlování v průběhu přestávky vás ujistí, že jste dobře udělali, když jste si nešli pro chlebíček a sklenku bílého, ale zůstali pěkně sedět na místě.

Skvělý nápad měl scénograf Lukáš Kuchinka, který jen orámoval jeviště stěnou a jinak jej nechal prázdné. Většina scén se pak odehrávala v orchestřišti a jeviště sloužilo jako jeviště. Prvkem, který rozbíjel strohost scény, byl velký lustr, který na první pohled evokoval židovskou hvězdu, byť po bližším prozkoumání si divák uvědomí, že má osm výběžků. Smysl to dá ve chvíli, kdy se rozsvítí jen některé žárovky do tvaru hákového kříže.

Dramatizace románu není pojata extra moderním, ani šokujícím způsobem. Spíše by se dalo říct, že Natálie Deáková spoléhala na nadčasovost a stálou aktuálnost tématu, kterým je lidský charakter.