Žil Oblomov zbytečně?

Pražské Divadlo v Dlouhé nedávno uvedlo hru Oblomov. Předlohou k této hře byl stejnojmenný román ruského spisovatele Ivana Alexandroviče Gončarova z roku 1858. Hlavní postavou románu je Ilja Iljič Oblomov, ruský statkář – postava typická pro ruské romány 19. století. A přesto zároveň netypická…

Oblomov je totiž nesmírně pasivní, extrémně líný a po velkou část románu nevyleze z postele, případně pokoje. Spřádá sice velké plány, ale u toho také zůstane. Děj tak román nemá veskrze žádný, ačkoli má téměř 500 stran.

Na rovinu proto přiznávám, že jsem se divadelního zpracování trochu bála. Dvě hodiny životem znuděného Oblomova, který se k ničemu nedokáže odhodlat. Přesto mě však návštěva této inscenace nesmírně lákala. Proč?
Protože Divadlo v Dlouhé pro ztvárnění hlavní role oslovilo Michala Isteníka, který jinak působí v Městském divadle v Brně. Toho Michala Isteníka, který mě před rokem tolik zaujal jako Čičikov v Mrtvých duších, za kterého následně získal Thálii.

A opravdu. Oblomov v jeho podání je sice také extrémně líný a nerozhodný, také se dost často válí v posteli, jenže zároveň je to celé podáno tak, že se divák nejen nenudí, ale dokonce i baví. Smích v hledišti vyvolávalo neustálé hašteření Oblomova se Zacharem, jeho sluhou. Tím se dostáváme k dalším postavám a jejich hercům, kteří za Isteníkem nikterak nepokulhávali.

Jan Meduna jako Andrej Štolc, který se Oblomova snaží vytrhnout z letargie, tvořil elegantní a příjemně koukatelný opak Oblomova ve spodkách a ošuntělém županu. Jenže i veškerý jeho šarm a kuplířství, neboť chtěl Oblomova dát dohromady se svou známou Olgou, zabraly jen na chvíli. Po čase Oblomova život s Olgou omrzí a upadá zpět do své apatie.

Scéna Martina Černého se drží soudobého trendu jednoduchosti, tvoří ji prosklená stěna oken vedoucích na terasu, do zahrady nebo kamkoli jinam. Zbytek scénografie si vystačí se sofa, stolem a židlí, které změnou polohy naznačují jiný příbytek, ač zůstávají stále tytéž. Na scéně se nachází i klavír, neboť větší část hudebního doprovodu si obstarávají herci sami.

Zmínku si zaslouží i kostýmy Kateřiny Štefkové, které dle mého názoru vcelku věrně kopírovaly módu 19. století. Osobně mám ráda jednoduchou čitelnost kostýmů a jejich jednoznačnou spojitost s příběhem a scénou, což se zde, myslím, povedlo.