Požitkáři: Smrt je mé téma, protože mé téma je život

Hra Divadla Na zábradlí nazvaná Požitkáři si bere za hlavní téma ve společnosti stále tabuizované a kolem jednoho slova buduje osudy devíti bezejmenných postav, které se střetávají na náhodném místě a proplétají se právě skrze smrt. Možná by se někde našla i nějaká urnička.

Na rudém křesle, snad imitaci sametu, sedí Jakub Žáček v roli onoho požitkáře a hru zahajuje dlouhým monologem, který udá tón celé hře. Mluví o smrti ze všech úhlů, proč by nás měla zajímat, proč se nás týká, ale postupně jakoby se nechal unést a divák má pocit, že po skončení monologu není o nic chytřejší, než byl na začátku.

Tento motiv diváka vrženého doprostřed dění (snad aby se naučil plavat) je pozoruhodný, protože hned po skončení monologu přichází zbylých osm postav a začnou nenuceně konverzovat o životě a smrti. Hra nemá vůbec žádný děj, jak je v inscenacích dua Mikulášek – Viceníková ostatně zvykem. Vývoj postav je povrchový na základě interakce a dialogu, který je plný černého humoru i momentů drásavé zoufalosti. Všichni v místnosti mají o smrti svůj názor nebo se s ní v nějaké podobě již setkali a naprostým cizincům, kterými pro ně ostatní jsou, vše sdělují.

Někteří zjišťují, že mají k jiným blízko, někteří jsou pro své názory ostrakizováni. Každý z nich je svým způsobem deviantem ve svém vlastním světě – Jana Plodková u sebe stále nosí urnu svého mrtvého manžela, Dita Kaplanová si pravidelně představuje, jak chce zemřít a Jan Hájek nedá ani ránu bez svých čínských jídelních hůlek a do zrcadla si opakuje mantru „Já zemřu“, aby se s blížící se smrtí lépe vyrovnal. Žádná z postav ale nemá jméno, snad aby se v tradici danse macabre dokázalo jedno – smrti nezáleží na tom, kdo jsi, protože na tanec nás vyzve všechny stejně.

Hra by se žánrově dala zaškatulkovat jen těžko. Momenty čirého zoufalství a agónie zde střídá velmi šibeniční a častokrát absurdní humor, který ale divák hltá, protože snad jako by byl vděčen za každé odlehčení jinak velmi těžkého tématu. Hra se mnohdy ubírá jedním směrem, aby najednou ostře zatočila a změnila celou náladu a atmosféru díla. Divák tak nikdy neví, co čekat.

Kouzlo hry a pro mě nejsilnější stránka tkví v symbolice. Tak jako je divák vržen bez vysvětlení do dění, tak je mu servírován i výklad hry, která je plna magického realismu a symbolů. Všichni máme na smrt vlastní pohled. Interpretace je čistě na divákovi a vše je uděláno tak mistrně, že si může najít i vlastní symboly a výklady tam, kde tvůrci třeba žádné nezamýšleli. Tento volný výklad způsobuje, že pro každého je hra jistě unikátním zážitkem.

Scénografie je složitá ve své jednoduchosti. Herci se nachází na nespecifikovaném místě, které připomíná hotelové foyer a až na lehce omšelý klavír je všechno vyvedeno v sytě červené. Hala má volný průhled do druhého patra, kde je chodba s veřejnými záchody. Děj se odehrává rovnoměrně v těchto dvou rovinách a znovu přidává k symbolice díla. Herci jsou všichni oblečeni elegantně a víc než cokoliv jiného připomínají ve svých černých oblecích a šatech smuteční hosty. Všechna ta čerň obleků vystupuje na rudém pozadí scény o to více a vytváří vizuálně zajímavou podívanou.

Zklamáním bylo, že hra má okolo 75 minut, což je na devět herců a dílo bez příběhu, v němž záleží právě na herecké interakci, žalostně málo. Ano, herecké výkony jsou vynikající, ale mezi orchestr se vloudilo pár trianglů, které zazvoní a pak prostě ztichnou. Jako příklad bych uvedl požitkáře v podání Petra Jeništy, který má o poznání méně textu (a jeden emoční výbuch) než všichni ostatní a divák si k němu nemůže vybudovat takový vztah jako k ostatním postavám a jeho požitkář v celkovém kontextu působí tak nějak navíc.

Pro někoho velmi neuspokojivý může být závěr, který vlastně nenabízí jakékoliv řešení a téma neuzavírá. Ba naopak, jakoby utne dílo v polovině, kdy je ještě stále o čem mluvit. Tím, že hra nemá příběh jako takový to ovšem není zápor tak citelný.
Požitkáři jsou hra, od které nevíte, co čekat až do poslední chvíle. Je zářným příkladem toho, že se dá kolem jednoho slova vytvořit hra, která, ačkoliv bez příběhu, má obrovskou výpovědní hodnotu a divák odchází z divadla s mnohem více otázkami než odpověďmi. Nevyzpytatelné dílo, které chvílemi připomíná malebnou poetiku smrti Charlese Baudelaira a v příští minutě hysterii člověka pohřbeného zaživa. Jan Mikulášek a Dora Viceníková znovu nezklamali a svou další hrou dokazují, že smrt není jen černá – může totiž být i černočerná. Zbývá se jen zeptat: a ten znáte, jak přijde Rudolf Hrušínský do nebe?