Vila Verdi – tak trochu jiný domov důchodců

Současný německý spisovatel a dramatik Christoph Klimke se nechal inspirovat snímkem Il bacio di Tosca Daniela Schmida a napsal na tento námět hru Vila Verdi. Ta byla napsána na tělo hercům berlínského souboru divadla Volksbühne a nyní můžeme adaptaci Vily Verdi zhlédnout i na čeké scéně, konkrétně v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Režie se ujala sama umělecká šéfka činohry Natálie Deáková.

Vila Verdi je inscenací pro starší herce souboru, kteří mají role Romeů i Julií za sebou a nyní hrají jen menší party. Hrají herce, kteří mají svou kariéru již za sebou a nyní jen vzpomínají na chvíle slávy, které se odehrály kdysi v minulosti. Oni jsou však i dnes svým úspěchem stále opojeni a odmítají si připustit, že je konec. Vila Verdi je takovýchto umělců plná. Vlastně je speciálním domovem důchodců pro zasloužilé (a možná by se spíše hodilo napsat vysloužilé) umělce.

K zahnání nudy nacvičují své každoroční gala seniorů, které je pro ně zároveň nutností, neboť podle jeho úspěšnosti se rozhoduje o dotacích ve Vile Verdi na příští rok. Soubor mají na starosti bývalý inspicient Karel Šmíd a zdravotní sestra Anna, která se svým svěřencům snaží být psychickou oporou a dodávat jim optimismus.

Scénu pojal Lukáš Kuchinka velkolepě. Stupňovité schodiště je po stranách doplněno o maskérská zrcadla a židle, které představovaly jednotlivé pokoje herců. Nad tím vším svítil velký nápis Vila Verdi. Bohužel na tomto schodišti se nic moc neděje, veškerá hlavní akce probíhá na forbíně, která je seniorům jevištěm. Na tomto prostoru zazní repliky z Hamleta i Othella, árie Královny noci z Kouzelné flétny, Rusalka i šanson. Hra tak nemá v podstatě žádný děj, herci na penzi jen vrší své repliky, s větším či menším úspěchem.

Radovat se tak můžeme jen z jednotlivých charakterů postav, z nichž nejvíce vynikala Lilka Ročáková jako Kateřina Skolonská, operní diva. Cokoli vás napadne při slově operní pěvkyně, to v její roli najdete. Každé klišé a stereotyp. Povlávající boa, neutuchající potřeba se předvést a jistá sebestřednost. Navíc korunovaná několika záměrně falešnými tóny, které z této dámy činily nejméně oblíbenou obyvatelku vily. Druhá diva, Nora Růžová (Vanda Šípová) do kolektivu úplně nezapadala, neboť rozhodně nevypadala, že by již byť vzdáleně mohla patřit do starého železa.

Jak jsem tedy již zmínila, první polovina hry v podstatě nepřináší žádné výrazné sdělení, jen vykresluje jednotlivé postavy. Končí s odchodem obyvatel Vily do svých pokojů, ukládají se k spánku. Druhá půle začíná, kde první skončila. Je noc, herci na penzi spí a zdají se jim sny. Každý postupně odhalí své nitro, své touhy, svůj strach. Jeden sní o ovacích, druhý o tom, jak deklamuje krále Leara v Našich furiantech. Obavy z diváckých reakcí, hra pro prázdné hlediště, herecké noční můry. Výborná scéna, procítěná každým z herců, z jejichž snů mnou probíhalo jisté chvění. Bohužel to je vše. Nastává ráno, hra končí.